Terapie sebekritiky: Jak přestat být svým největším kritikem a najít klid uvnitř

Terapie sebekritiky je nejen o tom, sebekritiku, vnitřní hlas, který vás trestá za každou chybu, dokonce i když jste se nesnažili zmírnit — je to o tom, jak přestat být svým největším nepřítelem. Mnoho lidí žije v neustálém předstírání, že by měli být lepší, rychlejší, dokonalejší. A když to nezvládnou, přichází ten hlas: „To jsi zase zasekl“, „Proč jsi to neudělal lépe?“, „Nikdy nic nezvládneš“. Tento hlas není pravda — je to naučený vzor, který se vyvinul z dětství, kritiky, porovnávání nebo trauma. A právě proto je terapie sebekritiky jednou z nejúčinnějších cest k vnitřnímu klidu.

Tato terapie není o tom, abyste se naučili být optimisté nebo sebevědomí. Je to o tom, abyste sebepoškozování, opakované psychické trestání sebe sama, které vede k úzkosti, deprese a vyhoření přestali považovat za normální. Víte, že když přítel zklamal, neřeknete mu: „Jsi úplný nula“? Proč pak tomu samému říkáte sobě? Terapie sebekritiky se ptá: Kdo vás naučil, že jste hodnotní jen tehdy, když jste dokonalí? Kde tento hlas pochází? A co by se stalo, kdybyste ho jednoduše nechali mluvit — a nevěřili mu?

Nejčastěji se setkáváme s tím, že lidé přicházejí do terapie s tíhou v prsou, kterou nevědí, odkud se bere. A často se ukáže, že je to ten stejný hlas, který je sleduje už od dětství — z rodičů, učitelů, sociálních sítí. Terapie sebekritiky pomáhá rozpoznat, kdy je tento hlas jen reflexem starého boje, a kdy je skutečný signál, že něco potřebujete změnit. A když ho poznáte, už ho nemůžete ignorovat. Ale můžete ho přesunout. Z místa, kde vás trestá, do místa, kde vás podporuje.

Ve výsledku se terapie sebekritiky neptá, jestli jste dostatečně dobrý. Ptá se: Proč jste si to vůbec dovolili? A co by se stalo, kdybyste si dali právo být jen člověkem? V této sbírce najdete příběhy lidí, kteří přestali být svými největšími kritiky — a začali být svými největšími podporovateli. Zjistíte, jak se děti s Aspergerovým syndromem učí přijímat sebe, jak lidé s hraniční poruchou osobnosti přestávají sebevražedně kritizovat své emoce, nebo jak se někteří lidé naučili přestat se trestat za to, že se jen snažili. Všechno to je součástí jednoho procesu: naučit se být sám sebou — bez podmínek, bez trestů, bez odůvodnění.