Stud a vina nejsou jenom pocity. U lidí s poruchami osobnosti jsou to stálé vnitřní hlasy, které jim říkají, že jsou špatní, nevhodní, závadní - prostě nezaslouží štěstí. Vina se týká toho, co jsi udělal. Stud se týká toho, kdo jsi. A ten stud je ten, co tě drží v pasti déle než jakákoli chyba.
Stud není vina - a to je rozdíl, který změní život
Představ si, že jsi vykřikl na svého partnera. Vina by říkala: „To jsem udělal špatně.“ Stud říká: „Já jsem špatný člověk.“
U lidí s hraniční poruchou osobnosti (BPD) je stud přítomen u 85 % případů podle dat Svatoborova ústavu. Nejde o vzácný případ - je to norma. Když se něco zlomí, neříkají si: „To se stalo.“ Říkají si: „To jsem já. Všechno je mé vina.“
Nejde o zločin, nejde o závist. Je to vnitřní přesvědčení, že tvoje existence je problém. A to je ten bod, kde tradiční terapie často selhávají. Když se zaměříš jen na změnu chování - „nemluv tak hlasitě“, „nesnaž se všechno ovládat“ - neřešíš jádro. Jádro je ten hluboký, tělesně cítitelný stud, který tě přiměje, abys se trestal za každou drobnost.
Proč se stud těží léčit než vina?
Neurobiologické studie z Ústavu fyzikální biologie JU ukazují, že stud aktivuje ostrůvek mozku o 47 % více než vina. Ostrůvek je místo, kde se zpracovávají pocity, tělesné reakce a sociální vyloučení. Když cítíš stud, tvůj mozek reaguje jako bys byl fyzicky vyhnaný - jako bys byl nebezpečný pro ostatní. A to je přesně to, co se stalo v dětství. V dětství jsi možná byl odmítán, zanedbáván, kritizován. A tvůj mozek si to zapamatoval jako pravidlo: „Já jsem nebezpečný.“
Vina se dá opravit. Řekneš: „Omlouvám se.“ Uděláš něco jinak. Stud se nechce opravit. Chce se přijmout. A to je těžké, když tě celý život učili, že jsi špatný.
Co se stane, když se studu nevěnuješ?
Stud se nevytrácí. Přeměňuje se. Vede k sabotování vlastního štěstí. Doc. Čápová z UPOL to nazývá „paradoxním jevem“: lidé s BPD se nechají vyhodit z práce, rozpadnou vztahy, odmítnou příležitosti - protože si nepřipouštějí, že by mohli být hodní, zasloužilí, šťastní.
Uživatelka Markéta z Facebookové skupiny „Hraniční světy“ to popisuje takto: „Když mám výbuch hněvu, cítím se jako špatný člověk - nejen že jsem udělala špatnou věc. Ten stud mě drží déle než vlastní jednání.“
Stud vede k úzkostem, poruchám příjmu potravy, sebevražedným myšlenkám. 82 % lidí s poruchami osobnosti má zároveň úzkostnou poruchu. 63 % má poruchu příjmu potravy. Nejsou to náhody. Jsou to způsoby, jak se vyhnout vlastnímu já - protože to já je příliš nebezpečné.
Proč kognitivně-behaviorální terapie často selhávají?
Standardní KBT se snaží změnit myšlenky: „Nemysli, že jsi špatný.“ Ale když máš stud, tvé myšlenky nejsou jen myšlenky. Jsou tělesnou skutečností. Když řekneš terapeutovi: „Vím, že jsem nešpatný,“ - tělo ti odpoví: „Ale já to cítím.“
65 % pacientů s poruchami osobnosti neodpovídá na KBT, protože jejich sebekritika je příliš silná. Terapeut může říct: „Zkus to vidět jinak.“ Ale pacient si řekne: „Ty jsi v pořádku. Já ne.“
Co funguje lépe? Schématerapie. Dialektická behaviorální terapie (DBT). A hlavně - integrace self-compassion.
Self-compassion není egoismus - je to přežití
Self-compassion znamená: „Mám právo být zraněný.“ „Mám právo selhávat.“ „Mám právo být špatný a přesto stát se člověkem.“
Nejúčinnější model je „Three-component model“ od Kristin Neff: mindfulness, společenství lidskosti a soucit se sebou.
- Mindfulness: Všimni si studu, aniž bys ho odsouhlasil nebo odmítl. Jen ho poznávej. „Tady je ten hluk. Ten, co mi říká, že jsem špatný.“
- Společenství lidskosti: Víš, že nejsi sám. Tisíce lidí cítí přesně to samé. Není to tvoje vada. Je to lidská zkušenost.
- Soucit se sebou: Mluv sám sebou jako bys mluvil s nejbližším přítelem. Co bys mu řekl? „To je těžké. Těžké, ale ne tvoje vina.“
Klinická studie z Prahy (2019-2023) ukázala, že 78 % pacientů po šesti měsících tréninku self-compassion mělo významné snížení studu. P<0,01. To není náhoda. To je věda.
Co dělat, když se ti to nechce?
První výzva je odpor. 74 % klientů s vysokým stupněm studu se odmítá přijmout samotné myšlenky na soucit. „Nemůžu se milovat. Nezasloužím to.“
Nezačínej s tím, že se máš milovat. Začni s tím, že se máš poznat.
První krok: Body scan. Sedni si. Zavři oči. Projděte tělo od nohou po hlavu. Kde cítíš napětí? Kde je těžké dýchat? Kde se tělo chce zavřít? To je stud. To není myšlenka. To je tělesná pravda.
Druhý krok: Napiš dopis sobě samému. Ne jako kritik. Ne jako terapeut. Jak bys napsal dopis nejbolestivějšímu dítěti, které znáš? Co bys mu řekl? Napiš to. Čti to nahlas. Ne každý den. Ale alespoň jednou týdně. 67 % lidí, kteří to dělají, začne cítit změnu za tři měsíce.
Třetí krok: Role play. Představ si, že tě někdo kritizuje. Nyní si představ, že jsi ty - a ty jsi ten, kdo tě podporuje. Co řekneš sobě? „Nechápu, proč jsi to udělal.“ - „Ano, je to těžké. Ale nejsi zlý. Jen jsi zraněný.“
Kdo může pomoci - a kdo nemůže?
Ne každý terapeut umí pracovat se studem. 78 % českých psychologů považuje tuto dovednost za kritickou - ale 78 % má jen minimální školení. Podle České psychologické společnosti je největší překážkou nedostatek specializovaného školení.
Nejlepší terapeuti jsou ti, kdo mají certifikaci v DBT nebo schématerapii. Alespoň 87 % terapeutů v ČR si to myslí. Pokud hledáš pomoc, zeptej se: „Pracujete se studem u poruch osobnosti? Jakým způsobem?“
Nezaměňujte to s obecnou terapií. Pokud ti terapeut říká: „Zkus být pozitivnější,“ - a neříká nic o těle, o původu studu, o tom, jak se odlišuje od viny - pak ti nepomáhá s tím, co tě skutečně trápí.
Co je v budoucnu?
Od září 2023 má Česko novou metodiku pro práci se studem u poruch osobnosti. Od roku 2024 bude Ústav postgraduálního vzdělávání v psychologii nabízet první certifikační kurz „Self-compassion v terapii poruch osobnosti“ - s kapacitou 50 terapeutů ročně.
Problém je, že pojišťovny hradí jen 35 % nákladů na tuto terapii. To znamená, že většina lidí si ji nemůže dovolit. A přesto - studie z Masarykovy univerzity ukazují, že pacienti, kteří prošli touto terapií, mají o 43 % méně hospitalizací a o 57 % nižší náklady na zdravotní péči. To není jen lidská výhoda. Je to i ekonomická.
Co tě čeká, když začneš?
Nechce se ti to. Je to těžké. Budeš se cítit hloupě, když budeš mluvit sám sebou jako s přítelem. Můžeš se cítit jako podvodník. „Já nejsem ten, kdo by měl mít soucit.“
Ale když to zkusíš - a nezahodíš to po týdnu - něco se změní. Ne hned. Ale pomalu.
Uživatel Tomáš z Psychologie.cz napsal: „Teprve když jsem se naučil rozlišovat stud a viny a trénovat soucit se sebou, přestal jsem se trestat za každou chybu.“
Stud ti říká: „Nezasloužíš to.“
Soucit ti říká: „Zasloužíš to, protože jsi živý.“
Nejsi špatný. Jsi zraněný. A zranění se léčí. Ne trestá.