Role těla v terapii traumatu: Jak dýchání, pohyb a somatické intervence pomáhají uzdravit nervový systém

Když člověk prožije traumatu, jeho tělo si to nezapomene. Nejen mysli, ale somatická terapie ukazuje, že zážitek se ukládá v svalovém napětí, v zadrženém dechu, v neustálém pocitu nebezpečí, který nechce odejít. To není jen „příliš moc přemýšlet“ - to je nervový systém, který se zasekl v režimu „přežít“. A když se tělo nevyrovná s tím, co se stalo, zůstává zde - v každém dechu, v každém pohybu, v každém záchvatu úzkosti.

Tělo si pamatuje, co mysl zapomněla

Trauma není jen vzpomínka na událost. Je to fyzická zkušenost, která se uložila jako zadržená energie v těle. Když se někdo ocitne v život ohrožující situaci - násilí, nehoda, zanedbání v dětství - jeho mozek spustí prastarý evoluční mechanismus. Vůle se „odstěhuje na jiný kontinent“ a tělo začne rozhodovat za něj. Zůstane v režimu „boj, útěk, ztuhlý“ - a pokud se z toho nevyrovná, zůstane tam navždy. To je důvod, proč mnozí lidé, kteří „vědí“, že je to už za nimi, stále cítí napětí v krku, nebo se v noci probouzejí s tím, že „něco je špatně“, aniž by věděli proč.

Největší chybou je věřit, že stačí promluvit o traumatu. Mluvení je důležité, ale ne stačí. Tělo si pamatuje to, co slova nezvládne vyjádřit. A právě proto se somatické přístupy staly klíčem k opravdovému uzdravení. Peter Levine, zakladatel Somatic Experiencing®, zjistil, že zvířata v přírodě se po útěku z predátora třesou - a pak se uvolní. Lidé to neudělají. Zadržujeme. A ten zadržený třes je ta energie, která zůstává v těle - a přetváří se v úzkost, deprese, chronickou bolest, nebo nevysvětlitelný vztek.

Dýchání: Nejjednodušší cesta zpět k bezpečí

Dech je nejrychlejší cesta, jak ovlivnit nervový systém. Když jste v úzkosti, dýcháte rychle a ploše - do hrudníku. Tělo vás udržuje v režimu „ohrožení“. Ale když začnete dýchat pomalu, hluboko, do břicha - vaše nervy začnou poslouchat. Tento typ dechu aktivuje parasympatickou část nervového systému, která říká: „Všechno je v pořádku. Můžeš se uvolnit.“

Nejčastější chyba? Lidé se snaží „dýchat správně“ - a tím se ještě více napětí. Práce s dechem v somatické terapii není o kontrole. Je o pozorování. „Kde cítíš dech?“ „Když se dýcháš, kde se tělo napíná?“ „Co se stane, když necháš dech jít sám?“ Tato jednoduchá otázky pomáhají klientovi zpět navázat spojení s tělem. V praxi to znamená, že klient sedí, zavře oči, a terapeut ho vede k tomu, aby všiml, jak se břicho zvedá a klesá. Nejde o to dýchat „dostatečně hluboko“. Jde o to zjistit, kde tělo odmítá dýchat - a pak pomalu, bez násilí, mu umožnit, aby se uvolnilo.

Pohyb: Když tělo chce třást se

Pohyb není cvičení. V kontextu traumatu je pohyb komunikací. Tělo chce vystřelit, utéct, chránit se - ale většinou to nesmí. A tak se ta energie zatváří v svalovém napětí, v bolestech zad, v ztuhlých ramenách, v neustálém pocitu „něco je špatně“.

TRE® (Tension & Trauma Releasing Exercises) využívá přirozený třes - ten, který vidíme u zvířat po útěku. Klient se postaví do pozice, která aktivuje třes v nohách, a nechá tělo třást se samo. Neříká se „třes se silněji“. Říká se: „Připusť, aby se to stalo.“ Třes není násilí. Je to mechanismus, který tělo používá k uvolnění zadržené energie. Mnozí lidé poprvé v životě cítí, že se mohou uvolnit - a to je první krok k pocitu bezpečí.

Ne každý třes je vhodný. Klienti s kardiovaskulárními problémy nebo těžkými zdravotními stavmi by měli TRE® dělat jen pod dohledem terapeuty. Ale i jemný pohyb - jako pomalé otáčení hlavy, přesun hmotnosti z jedné nohy na druhou, nebo jen přitahování kolena k hrudi a pustění - může způsobit změnu. Tělo se učí: „Můžu se pohybovat. Můžu se uvolnit. Nikdo mě nezadržuje.“

Somatic Experiencing®: Když tělo hovoří, posloucháme

Somatic Experiencing® (SE) není technika. Je to přístup. Terapeut neříká: „Teď si vzpomeň na traumatu.“ Říká: „Kde to cítíš v těle?“ A pak: „Co se děje, když to jen pozoruješ?“

SE pracuje s malými kousky zkušenosti. Klient řekne: „Když se mi stalo, cítil jsem, že jsem ztuhlý.“ Terapeut se ptá: „Kde přesně?“ „V krku?“ „V břiše?“ „A když to cítíš, co se děje s dechem?“ Postupně se klient učí sledovat, jak se napětí zvyšuje a jak se může uvolnit. Není to o překonání strachu. Je to o tom, aby tělo zjistilo: „Teď už to není 1998. Teď jsem bezpečný.“

Podle průzkumu Asociace Somatic Experiencing ČR z roku 2022 má SE úspěšnost 75 % u jednorázového traumatu. U komplexního traumatu - který vzniká v dětství - je potřeba 15 až 20 sezení. Ale výsledek je hluboký. Lidé přestávají být „připraveni na útok“. Začínají cítit klid. A to není jen „pocit“. Je to změna v nervovém systému.

Kraniosakrální terapie: Jemný dotyk, který obnovuje rytmy

Když je tělo traumatem zničené, jeho přirozené rytmy - jako krevní oběh, cévní pulsace, nebo rytmy mozku - se naruší. Kraniosakrální biodynamická terapie pracuje s těmito rytmy. Terapeut položí ruce na lebku, kříž, nebo na pánvi - a čeká. Neříká nic. Neřeší nic. Jen přítomně pozoruje, jak tělo chce sebe sama sebe obnovit.

Je to jemné. Není to masáž. Není to manipulace. Je to jako poslouchat ticho. A v tom tichu se někdy objeví třes, náhlý dech, nebo slzy - bez důvodu. To je tělo, které konečně může vyjádřit to, co bylo zakázané. Podle studie Vojtové (2023) je tato metoda vhodná pro 90 % klientů s vývojovým traumatem. Ale vyžaduje terapeuty s minimálně tříletým certifikovaným výcvikem. Ne každý, kdo „dotýká“, může to dělat. Protože když se dotkneš těla traumatu nesprávně, můžeš ho znovu zranit.

Proč to nefunguje u všech?

Není to magie. Není to „všechno řeší“. Somatické přístupy selhávají u lidí s těžkými psychotickými poruchami, nebo když je klient v akutním stresovém stavu - bez předchozí stabilizace. A také u těch, kteří odmítají tělo. U 65 % klientů s vývojovým traumatem je první reakce: „Nechci se do toho pustit. To je příliš strašné.“

Tady je klíč: bezpečnost. Nejprve se musí vytvořit prostor, kde klient ví: „Můžu zastavit. Můžu říct ne. Nikdo mě nenechá jít dál.“ Bez toho je jakýkoli pohyb nebezpečný. A to je důvod, proč se somatická terapie nestala „všudypřítomnou“. Je to náročná, citlivá, osobní práce. A vyžaduje terapeuty, kteří nejen znají techniky, ale umí být přítomní.

Co se děje v Česku?

V Česku je růst somatické terapie skutečně výrazný. Od roku 2020 roste trh o 12 % ročně. K 1. lednu 2024 bylo v zemi 350 certifikovaných somatických terapeutů. Trauma-informovaný přístup se stává standardem - nejen v psychoterapii, ale i v sociální práci a lékařské péči. 78 % případů v psychoterapii již zahrnuje tělesnou práci. A to díky ACE studii, která ukázala: 64 % dospělých má v dětství prožité jedno nebo více traumatu. To není výjimka. Je to normální.

Asociace Somatic Experiencing ČR spolupracuje s Neurovědeckým ústavem AV ČR na mapování změn v mozku během somatické terapie. První výsledky přijdou v roce 2025. A to je důležité. Nejde jen o „pocit lepšího“. Jde o to, že tělesná práva mění fyziku mozku - zvláště amygdalu, která je „alarmem“ pro nebezpečí. Když se amygdala uklidní, klient přestává vnímat každý výraz tváře jako hrozbu. A to je svoboda.

Co můžeš dělat sám?

Nejde o to, že musíš jít k terapeutovi. Ale můžeš začít s tím, co máš. Každý den - třeba 5 minut - sedni, zavři oči, a jen pozoruj svůj dech. Neříkej si: „Mám dýchat hlouběji.“ Jen pozoruj, jak se tělo chce dýchat. Když se napneš, dej mu prostor. Když se zatváříš, dej mu prostor. Tělo chce být slyšeno. Ne vyřešeno. Jen slyšeno.

Přesuň váhu z jedné nohy na druhou. Přitáhni koleno k hrudi a nech ho pomalu pustit. Přitáhni ramena k uším a nech je spadnout. Tyto pohyby nejsou cviky. Jsou výzvou: „Jsi bezpečný. Můžeš se uvolnit.“

Nejsi „zlý“, že se toho nechceš dotýkat. Nejsi „slabý“, že ti to dělá těžké. Tělo ti jen říká: „Nech mě být. Nech mě být. Nech mě být.“ A když mu konečně dáš prostor, začne ti říkat: „Jsem tady. A jsem v pořádku.“