Fobie: Co to je, jak se projevují a co s nimi dělat

fobie, jsou patologicky silné, iracionální strachy před konkrétními situacemi, předměty nebo zvířaty, které v reálu nejsou nebezpečné. Also known as specifické úzkostné poruchy, tyto reakce nejsou jen „nervózní“ – tělo reaguje jako byste byli v okamžitém nebezpečí: srdce buší, dýchání se zrychluje, nohy se chvějí. A to i když víte, že je to hloupé. Nejčastější jsou sociální fobie, strach z hodnocení ostatních, který brání běžnému komunikování, vystupování nebo dokonce jídlu ve veřejnosti a panická porucha, náhlé, nečekané útoky úzkosti, které působí jako srdcový záchvat, ale nejsou způsobené fyzickou nemocí. Tyto reakce nevznikají z ničeho – většinou vznikají po traumatu, opakovaném stresu nebo se přenášejí z dětství, kdy mozek naučil, že něco je „nebezpečné“.

Fobie se nevyléčí tím, že si řeknete „překonám to“. Mozek si pamatuje strach jako přežití. Léčba potřebuje jiný přístup – postupné vystavování, které se děje v bezpečném prostředí, nebo psychoterapie, která pomáhá přeprogramovat tyto reakce. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejvíce prokázaná metoda – není to „přesvědčování“, ale trénink mozku, aby se naučil rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a iluzí nebezpečí. V Česku je tato terapie dostupná, ale mnoho lidí čeká roky, než se rozhodnou vyhledat pomoc, protože si myslí, že to „musí sami překonat“.

Ne každý strach je fobie. Strach před pavoukem, když vás skutečně překvapí, je normální. Fobie je, když se vyhýbáte všem místům, kde byste mohli najít pavouka – i když jste v hotelu s klimatizací. Nebo když se neodvažujete vstoupit do výtahu, protože vás obklopuje myšlenka, že se může zaseknout. Nebo když se zhroutíte, když vás požádají, abyste promluvili na schůzce. Tyto reakce nejsou slabostí – jsou přežitkovým mechanismem, který se ztratil v čase. A to je právě to, co se dá opravit.

V naší sbírce najdete články, které vám pomohou pochopit, jak se fobie liší od běžné úzkosti, jak funguje léčba, proč léky samotné nestačí a jak vybrat terapeuta, který opravdu ví, co dělá. Nejde o to, abyste „přestali být strašliví“ – jde o to, abyste znovu získali kontrolu nad tím, kde a kdy se můžete cítit bezpečně.