Expozice v psychoterapii: Co to je a jak pomáhá při léčbě trauma

Expozice je terapeutická metoda, která pomáhá lidem čelit strachům a vzpomínkám na trauma v bezpečném prostředí. Also known as exponenční terapie, it je založená na principu, že když se člověk postupně a kontrolovaně vystaví tomu, co ho děsí, jeho mozek se učí, že to není nebezpečné. Nejde o to, aby jste se s tím někdy „vyrovnali“. Jde o to, abyste zjistili, že ten strach, který vás dříve zničil, už vás dnes neovládá.

Expozice se často používá u lidí s PTSD, posttraumatickou stresovou poruchou, která vzniká po zážitcích jako násilí, nehody nebo válečné zkušenosti. Když se někdo vrátí z vojny nebo přežije násilí, jeho mozek se někdy „zasekne“ – každý hlas, vůně nebo místo může vyvolat pocity, jako by se to všechno opakovalo. Expozice pomáhá mozkovému systému přeprogramovat se: místo „to je nebezpečné“ se naučí „to je jen vzpomínka“. Výsledky studií ukazují, že až 70 % lidí s PTSD má výrazné zlepšení po sérii expozicních sezení.

Nejde o to, aby terapeut něco „vám násilně připomněl“. Expozice je vždy postupná, vždy vás vede terapeut, a vždy máte kontrolu – můžete zastavit kdykoliv. Existuje několik forem: přímá expozice (např. návštěva místa, kde se trauma stalo), představování (v představách si přehráváte událost), nebo expozice vůči fyzickým pocitym (např. cvičení, která vyvolávají rychlé tepy – jako při úzkosti). Všechny tyto metody se používají u lidí, kteří se vyhýbají všemu, co je připomíná – a to je přesně to, co je škodlivé. Vyhýbání posiluje strach. Expozice ho uklidňuje.

Expozice není jen pro PTSD. Používá se i u úzkostných poruch, včetně sociální fobie, panické poruchy nebo agorafobie. Kdo se bojí jít do davu, kdo má strach z vystupování nebo z jízd v metru – ti všichni mohou být vystaveni malým, bezpečným krokům, které jim pomohou získat zpět kontrolu. A není to jen o tom, „překonat strach“. Je to o tom, jak se znovu naučíte důvěřovat sobě samotnému – že vás to nezničí, že přežijete, že to neznamená, že jste slabý.

Co je důležité: expozice není sama o sobě stačí. Většinou je kombinována s jinými přístupy – například s kognitivně behaviorální terapií, kde se pracuje i na myšlenkách, které strach podporují. Nebo s tělesně orientovanými metodami, kdy se pracuje s pocity v těle. V Česku je expozice stále podhodnocená. Mnoho lidí si myslí, že „to je příliš bolestivé“ – ale právě proto je to tak účinné. Když se někdo vystaví strachu, když ho zvládne, mění se jeho vztah k sobě – a to je ten skutečný přelom.

V této sbírce najdete články, které se zabývají expozicí nebo jejími sousedními tématy – od léčby trauma až po to, jak se v psychoterapii pracuje s disociací, když člověk příliš dlouho unikal. Někteří terapeuti využívají expozici jako klíčový nástroj, jiní ji kombinují s hudbou, pohybem nebo vztahem. Všechny tyto přístupy mají jedno společné: chtějí, abyste přestali být vězněm své minulosti. A to začíná tím, že se k ní podíváte – bez útěku, bez odmítnutí, jen s tím, že jste neosamělí.