Sebepoškozování u teenagerů: Jak funguje NSSI a jaká psychoterapie pomáhá

Teď, když je 16 let a cítíš, že tě nikdo nerozumí, je řezání na ruce jediné, co ti dává klid. Nechceš zemřít. Chceš jen, aby přestala bolet ta vnitřní tíseň. Tento příběh není vzácný. V České republice se sebepoškozování objevuje u každého šestého teenagera. A většina z nich to nikomu neřekne. Ne proto, že nechtějí pomoct, ale proto, že se bojí, že je budou považovat za šílené, nebo za sebevrahy. A přitom to není ani jedno ani druhé. Je to způsob, jak přežít emocionální bouři, kterou neumí jinak vyjádřit.

Co je NSSI - a co to není

NSSI znamená Non-Suicidal Self-Injury - tedy ne-sebevražedné sebepoškozování. Je to úmyslné poškozování vlastního těla bez přání zemřít. Řezání, škrábání, kousání, předávkování léky, trhání vlasů - všechny tyto formy se objevují u teenagerů, kteří hledají způsob, jak uklidnit vnitřní chaos. Nejčastější věk začátku je 15-16 let. Dívky začínají dříve, chlapci častěji až kolem 17. Ale rozdíl není jen ve věku. Dívky sebepoškozují 5-6krát častěji než chlapci. A to i přes to, že chlapci často neříkají, co dělají. Jejich chování se může skrývat pod „náhodnými“ zraněními nebo agresivitou.

Nejde o modu. Nejde o pozornost. Nejde o „výzvu“. Je to vážný psychologický mechanismus, který se vyvinul jako krátkodobé řešení pro dlouhodobou bolest. Podle výzkumu Univerzity Palackého z roku 2023, 87 % teenagerů, kteří sebepoškozují, to dělají proto, že chtějí zmírnit intenzivní negativní emoce - úzkost, hanbu, prázdnost, vztek. 63 % říká, že to dělají, aby si „připomněli, že jsou naživu“. Jeden 16letý chlapec z Brna řekl: „Když se říznu, cítím, že jsem tu. Předtím jsem byl jako stín.“

Proč to dělají? Motivace za sebepoškozováním

Sebepoškozování není náhodné. Je to systém, který funguje - alespoň na chvíli. Když se teenager řízne, tělo uvolní endorfiny. Ty způsobují dočasný pocit klidu, uvolnění, dokonce i lehkého euforie. To je jako přepínání z černobílého obrazu na barevný. Pro některé je to jediný způsob, jak přerušit emocionální nával, který je příliš silný na to, aby ho slovy vyjádřili.

U dívek je častou motivací i trestání sebe sama - „Zasloužím si to, protože jsem špatná“ - nebo komunikace tísně - „Když uvidíte ty zářezy, musíte mi pomoct“. U chlapců se často objevuje pocit slabosti: „Když to dělám, alespoň vím, že něco dělám.“

Problém je v tom, že to funguje jen na chvíli. A jak častěji to dělají, tím silnější potřeba se stává. Jak říká jeden teenager na fóru TeenLinka.cz: „Začalo to jen občas. Teď to dělám každý den. Čím víc se říznu, tím víc to potřebuju.“

Co se děje v české péči?

V Česku je problém výrazně podhodnocený. Podle výzkumu z roku 2023 se sebepoškozováním potýká přes 70 000 mladistvých ve věku 11-16 let. Z toho 16 % má opakované a rizikové chování. A přesto je k dispozici pouze 3 specializovaná centra - v Praze, Brně a Ostravě. Pro obyvatele venkova to znamená cestu několika hodin a čekací dobu až 4,8 měsíce na první schůzku s terapeutem.

Veřejné zdravotnictví má většinu případů - 65 % - ale je přetížené. Soukromé praxe nabízejí rychlejší přístup, ale cena hodiny se pohybuje mezi 800 a 1 200 Kč. To je pro mnoho rodin nepřístupné. A navíc - většina lékařů a učitelů neví, jak rozpoznat NSSI. Podle České psychologické společnosti pouze 28 % učitelů středních škol prošlo jakýmkoli školením v této oblasti. To znamená, že teenager, který se řízne v třídě, může být považován za „neposlušného“ nebo „výzvou“ - místo aby mu někdo řekl: „Vím, že to není lehké. Chceš o tom mluvit?“

Co pomáhá? Psychoterapeutická léčba NSSI

Klíčem k léčbě není zastavit chování hned. Klíčem je naučit teenagera, jak jinak zvládat emoce. A to funguje. Studie ukazují, že u 65-70 % teenagerů s mírným až středně těžkým NSSI se chování výrazně sníží nebo zcela zastaví po terapii. Nejúčinnější metody jsou dvě:

• Dialekticko-behaviorální terapie (DBT) - vytvořená pro osoby s Borderline poruchou osobnosti, ale ukázala se jako nejúčinnější pro NSSI. Zaměřuje se na čtyři dovednosti: regulaci emocí, toleranci tísně, vědomost a interpersonální efektivitu. Mladiství se učí, jak identifikovat emoce, aniž by je museli „vyřešit“ tělem.
• Acceptance and Commitment Therapy (ACT) - pomáhá klientovi přijmout své myšlenky a emoce, aniž by je musel „odstranit“. Místo toho se zaměřuje na to, aby se člověk pohyboval ve směru svých hodnot - například „chci být dobrým kamarádem“, „chci být šťastný“ - i když je bolest přítomná.

Obě metody trvají 12-16 sezení. Výsledky se objevují během prvních 4-6 týdnů. Největší přínos není v tom, že přestanou řízat - ale v tom, že začnou mluvit. A to je důležité. Když teenager řekne: „Když se cítím ztracený, dělám to.“ a terapeut odpoví: „To chápu. A teď si zkusme najít jiný způsob, jak to říct, aniž bys se poškodil.“ - začíná změna.

Co se děje v Česku v roce 2025?

Je tu naděje. V lednu 2025 vstoupí v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7), která poprvé formálně uznává NSSI jako samostatnou diagnózu. To znamená, že lékaři budou mít jasnější směrnice, jak to identifikovat a jak léčit. Zároveň se síť specializovaných ambulancí rozšiřuje - v roce 2024 bylo otevřeno 8 nových center, hlavně v menších městech jako Plzeň, Liberec nebo České Budějovice.

Ministerstvo školství spustilo pilotní projekt „Škola bez bolesti“, který školicí učitele ve 120 středních školách, jak rozpoznat rizikové chování a jak na něj reagovat. Učitelé se učí neříkat: „To je blbost.“, ale: „Vím, že to musí být těžké. Chceš se o tom podělit?“

Největší změna ale přijde v roce 2025 - výsledky první české klinické studie, která porovnává DBT a ACT u teenagerů s NSSI. Výsledky budou publikovány v září 2025 a mohou ovlivnit, jak bude léčba financována a kde bude přístupná.

Co můžeš udělat, pokud máš teenagera, který sebepoškozuje

První věc: nezlob se. Neříkej „To je hloupost“. Neříkej „Přestan“ - to je jako říct někomu, kdo se potápí: „Přestan se potápět.“

Raději řekni: „Vidím, že to pro tebe je těžké. Chci ti pomoct, ale nevím, jak. Můžeš mi to vysvětlit?“

Drž se blízko. Nevyhýbej se tématu. Pokud se budeš vyhýbat, teenager bude přemýšlet: „Nikdo to nechápe. Nemám nikoho.“

Než hledáš terapeuta, zkontroluj, zda máte přístup k někomu, kdo má zkušenosti s NSSI. Většina psychologů v Česku neví, jak s tím pracovat. Hledej někoho, kdo zná DBT nebo ACT. V Brně je centrum na Univerzitě Palackého, v Praze na VFN, v Ostravě na Fakultní nemocnici. Pokud je to nemožné, kontaktuj neziskovku TeenLinka.cz - nabízejí online podporu zdarma.

A pamatuj: 80 % teenagerů s NSSI přestane s tímto chováním během 5 let. Ale to neznamená, že by měli čekat. Čím dříve se začne léčit, tím menší je riziko, že se to stane chronickým. A tím větší je šance, že se stane silným, živým, emocionálně zdravým dospělým.

Co dělat, když si teenager řízne

Nejprve - neztrácej hlavu. Neříkej: „Co jsi to udělal?“ Neříkej: „Jsi šílený!“

Co dělat:

1. Ujisti se, že zranění není životně ohrožující. Pokud je hluboké, krvácí nebo je to předávkování - zavolej 155 nebo odveď do nemocnice.
2. Nezakrývej zranění. Neříkej: „Přikryj to.“ Tím jen potvrzuješ, že je to „špatné“ a musí se skrývat.
3. Přijď k němu. Sedni si vedle. Dej mu čas. Nevyžaduj vysvětlení. Řekni: „Jsem tady.“
4. Po nějaké době řekni: „Chci ti pomoct. Chci vědět, co se děje. Nemusíš to říct teď. Ale já tě slyším.“
5. Začni hledat terapeuta - ne čekat, až se to samo zastaví.

Sebepoškozování není konec. Je to křik o pomoc. A křik se dá slyšet. Jen potřebuje někoho, kdo se zastaví a řekne: „Jsem tady.“