Stojíte před někým, kdo se zdá klidný, nezávislý, možná dokonce chladný. Nemá přátel, nechce rodinu, neptá se, co si o něm lidé myslí. Nezlobí se, nepláče, neusmívá se - prostě je tam, ale zároveň není. To není jen „trochu zavřený typ“. To může být schizoidní porucha osobnosti.
Tato porucha není o tom, že by někdo byl „nerozumný“ nebo „nechce být součástí společnosti“. Je to hluboká, trvalá odtažitost od emocí i lidí, která vzniká už v dětství a přetrvává celý život. Lidé s touto poruchou nejsou „nepřátelští“ - prostě nevědí, jak se spojit s ostatními. A protože nechápou, že by měli cokoli změnit, často ani nechtějí terapii. To je ten nejtěžší kámen při léčbě.
Co vlastně schizoidní porucha osobnosti je?
Schizoidní porucha osobnosti je definovaná v DSM-5 jako trvalý vzorec emocionální odtažitosti a omezeného projevu emocí v mezilidských vztazích. Lidé s touto poruchou preferují osamělost. Nemají zájem o blízké vztahy, ani o sex, ani o rodinu. Často se cítí lépe, když jsou sami. Nemají potřebu být oceněni, nebo pochopeni. Většinou se neptají: „Co si o mně myslíš?“ - protože jim je jedno.
Nejde o autismus. Nejde o sociální fóbiu. A ani o depresi. I když se příznaky mohou překrývat, schizoidní porucha je jiná. Pacienti nezažívají úzkost před lidmi - prostě jim lidé nevadí, protože jim nevadí ani přítomnost, ani absence. Nebojí se být opuštěni, protože nechtějí být blízko. Nebojí se být nechápáni, protože nechtějí být pochopeni.
Podle dat České lékařské komory (2023) je tato porucha diagnostikována u 2,3 % pacientů v ambulantní psychiatrii. To zní málo, ale v reálu to znamená tisíce lidí, kteří žijí ve svém vlastním světě - a nikdo jim neříká, jak se z něj dostat.
Proč je psychoterapie jediná možná cesta?
Farmakoterapie? Ne. Antidepresiva? Bez významu. Antipsychotika? Nejsou indikována. Podle Mojra.cz (2024) je medikace „příliš nedoporučována“ a psychoterapie je „prakticky jedinou variantou léčby“.
Proč? Protože schizoidní porucha není o chemické nerovnováze. Je to o tom, jak se člověk naučil vnímat svět - a jak se naučil nespojovat emoce s lidmi. A to se nemůže „vyléčit“ pilulkou. Může se to jen přesunout - pomalu, opatrně, s velkou trpělivostí.
Psychoterapie není o tom, aby pacient „byl společenský“. Je o tom, aby se naučil:
- rozpoznávat vlastní emoce - i když je cítí jen slabě
- chápat, že jiní lidé mají vlastní pocity - a že tyto pocity nejsou hrozbou
- vytvářet minimální, ale stabilní kontakty - bez nutnosti se „vložit“ do nich
- získat jistotu, že se nemusí „přizpůsobovat“, aby byl přijat
Nejde o to, aby se z něj stal extrovert. Jde o to, aby mohl fungovat v práci, mít nějaký kontakt s rodinou, neztratit se úplně v izolaci.
Které psychoterapeutické metody fungují?
Není jedna „správná“ metoda. Každý člověk s touto poruchou je jiný. Ale některé přístupy se ukázaly jako užitečné.
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je nejčastěji používaná. Nejde o to, aby se pacient „přesvědčil“, že má mít přátele. Jde o to, aby poznal své myšlenky: „Když se někdo ptá, jak se mám, je to ohrožení.“ Nebo: „Když někdo smíchne, je to nadávka.“ Terapeut pomáhá tyto myšlenky rozpoznat, zkontrolovat a místo toho vyzkoušet jiné reakce - například: „Může to být jen přátelský dotaz.“
Dynamická psychoterapie se zaměřuje na hluboké vzorce z dětství. Mnozí lidé s schizoidní poruchou prožili, že jejich emoce byly ignorovány, potlačovány nebo považovány za nebezpečné. Terapeut jim pomáhá tyto vzorce poznat - a pochopit, že dnes už nejsou v nebezpečí.
Skupinová psychoterapie je náročná, ale může být účinná. V chráněném prostředí se pacient může naučit, že jiní lidé nejsou hrozba. Nejsou tu, aby ho „zabrali“ nebo „vyžadovali“. Jsou tu, aby spolu byli - bez tlaku. Podle NZIP.cz (2023) je to jedna z mála možností, kde se může prožít „pospolitost bez nutnosti být „sociálním“.
Rodinná terapie není pro pacienta - je pro rodinu. Rodiče často přicházejí s otázkou: „Proč se nás nezajímá?“ Terapeut jim pomáhá pochopit, že to není odmítnutí - je to neschopnost spojení. A že nejsou „špatní rodiče“. Je to o změně očekávání.
Proč je léčba tak těžká?
Největší překážka není terapeut. Je to pacient.
Lidé s schizoidní poruchou často nechápou, že mají problém. Pokud jim je všechno v pořádku, proč by se měli měnit? Pokud nechápou, co je „normální“, proč by se měli snažit být normální?
Podle Zdraví.euro.cz (2023) mnozí pacienti předčasně ukončí terapii - ne protože je to špatné, ale protože jim je jedno. Někteří se ani neobjeví na první schůzce. A když se objeví, často odpovídají jednoslovně: „Ano.“ „Ne.“ „Nevím.“
Terapeut musí být jako kamarád, který nevyžaduje odpověď. Kdo neříká: „Tak co, jak jsi dnes?“ - ale jen sedí vedle a říká: „Jsem tady.“
Dr. Jan Štastný z Psychiatrické kliniky 1. LF UK říká: „Krátkodobý skupinový program je pro změnu osobnosti nedostatečný. Dlouhodobý je však vzácností.“
Terapie může trvat 1 až 3 roky - a někdy déle. A ani po třech letech se nemusí objevit „zázrak“. Ale může se objevit něco důležitějšího: klid. Přijetí. Možnost jít do práce, neztratit se v domě. Možnost někdy říct: „Dnes jsem se cítil trochu lépe.“
Co dělat, když máte rodinného příslušníka s touto poruchou?
Na fóru MoJra.cz (2024) rodič píše: „Mám podezření, že můj syn trpí schizotypiální poruchou. Zítra máme schůzku s psychologem. Potřebuji poradit.“
První věc: neobviňujte. Neříkejte: „Můžeš to překonat.“ „Máš to v hlavě.“ „Proč se nechceš zapojit?“
Držte se těchto pravidel:
- Nepřiměřte ho k něčemu, co nechápe - třeba k „být blíž“
- Nepředpokládejte, že se cítí zneužitý - on prostě neví, co je „zneužití“
- Nechte ho v klidu - pokud se neptá, nevyžadujte odpověď
- Dejte mu prostor - ale dejte mu vědět, že jste tam, když bude potřebovat
- Nechte psychologa vést rozhovor - neptejte se na jeho „problémy“
Největší chyba rodin? Pokoušet se „vybudit“ emoce. To nepomůže. Může to způsobit odpor. Nejlepší je být přítomný - ne jako záchranná jednotka, ale jako člověk, který nečeká nic zpět.
Kdo by měl hledat pomoc?
Ne každý, kdo je „zavřený“, má schizoidní poruchu. Ale pokud:
- od dětství se cítíte „jiný“ - ne že byste byli nešťastní, ale že jste „mimo“
- nikdy jste neměli přátele, kteří by vás „znali“
- se cítíte lépe, když jste sami - a nechápete, proč by někdo chtěl být blízko
- si myslíte, že „to je jen tak“ - ale cítíte, že něco chybí
- ztrácíte se v práci, když se musíte „spolupracovat“
…může to být signál.
Nejde o to, aby se „všechno vyřešilo“. Jde o to, aby se přestalo cítit, že jste „chybný“.
Co se děje v Česku teď?
Je to těžké. Podle průzkumu Asociace českých a moravských psychologů (2023) pouze 18 % psychologů se v praxi setkalo s touto poruchou více než pětkrát. Mnoho lidí je špatně diagnostikováno - jako autismus, sociální fóbie nebo jen jako „nechápavý typ“.
Průzkum na fóru Duševní zdraví (březen 2024) ukázal, že průměrně trvá 7,2 let od prvních příznaků k přesné diagnóze. To je dlouhá cesta - a často s mnoha neúspěšnými terapiemi.
Ale něco se mění. V roce 2023 iniciovala Česká společnost pro biologickou psychiatrii projekt „Poruchy osobnosti v české populaci“. V roce 2025 plánují první kontrolovanou studii KBT specificky upravené pro schizoidní poruchu. A v březnu 2024 NZIP oznámil, že se připravuje aktualizace českých léčebných doporučení - a schizoidní porucha bude zahrnuta poprvé.
Je to malý krok. Ale je to krok.
Co můžete udělat teď?
Nečekáte na „zázrak“. Nečekáte, že se někdo „vzbudí“. Čekáte na to, že někdo bude schopen sedět vedle vás - a neříkat nic.
První krok: najděte psychologa, který má zkušenosti s poruchami osobnosti. Ne s úzkostí, ne s depresí - ale s těmi, kdo nechtějí být blízko. Tito terapeuti nevyžadují „výraz“. Nevyžadují „přiznání“. Ví, že někdy stačí jen sedět.
Druhý krok: nechte se vést. Nenechte se odradit tím, že se nic nezmění hned. Změna není o tom, že se stane z vás někdo jiný. Je o tom, že se stane z vás někdo, který ví, že nemusí být sám - a že to není chyba.
Třetí krok: přijměte, že nebudete „normální“. A že to není špatné. Schizoidní porucha není vada. Je to jiný způsob, jak být člověkem.
A když budete mít někoho, kdo vás pochopí - i když jen trochu - tak už nebudete tak sami.