Remise u poruch osobnosti: Je možné uzdravení a jak ho poznat

Je možné se z poruchy osobnosti úplně uzdravit? Mnoho lidí si toto otázku kladou, když slyší, že někdo trpí hraniční poruchou osobnosti, anankastickou poruchou nebo jiným typem trvalého narušení způsobu, jakého vnímá sebe a svět kolem. Odpověď není jednoduchá - ale je jasná: uzdravení je možné. Ne znamená, že se porucha „vymaže“ jako chřipka. Znamená to, že člověk přestane být jejím otrokem. Přestane být ovládán impulzy, strachy, pocitami opuštění nebo zášťmi, které ho dříve dělily od ostatních. Stane se schopným žít stabilně, vztahově bohatě a s vnitřní klidem - a to je to, co skutečně znamená uzdravení.

Co vlastně znamená remise u poruchy osobnosti?

Remise není „vyléčení“ v běžném smyslu. Neexistuje lék, který by tuto poruchu „vypil“ za týden. Remise je dlouhodobý proces, ve kterém se člověk naučí přeměňovat své škodlivé vzorce myšlení a chování na zdravé a adaptivní. Když se řekne, že někdo dosáhl remise, znamená to, že:

• Přestal být ovládán extrémními náladami, které ho předtím každý týden vyhodily z rovnováhy.
• Už nevyhledává nebo nevyhazuje lidí jen proto, že se mu něco „nesedí“.
• Umí poznat, když je v krizi, a umí požádat o pomoc, místo aby se ztratil ve vlastním škodlivém myšlení.
• Už nevnímá svět jako hrozbu, kde každý má zlé úmysly - a přestal se bránit před všemi, kteří se mu snaží pomoci.
• Je schopen vést stabilní vztahy, nejen na krátko, ale i v dlouhodobém horizontu.

Toto není teorie. Studie zahrnující tisíce lidí s hraniční poruchou osobnosti ukazují, že po 10 letech léčby a podpory více než 50 % pacientů dosahuje takové úrovně funkce, že již nevyhovují kritériím pro diagnózu. To znamená, že se nejedná o „neuzdravitelnou“ poruchu. Je to porucha, která vyžaduje čas, trpělivost a aktivní účast.

Proč je léčba tak obtížná?

Poruchy osobnosti se liší od jiných duševních poruch tím, že jsou ego-syntonní. To znamená, že člověk je s nimi v souladu. Pro něj je jeho podezíravost, impulsivita nebo neustálý strach z opuštění normální. Není to něco, co by chtěl změnit - a to je hlavní překážka léčby. Pokud si člověk neuvědomí, že jeho způsob chování mu škodí, nepůjde do léčby. A když tam půjde, často se brání. „Nemám problém - problém máš ty!“ je běžný přístup.

Léčba tedy začíná tam, kde většina lidí přestává: u přijetí odpovědnosti. Kdo se rozhodne, že chce změnit, musí přestat obviňovat ostatní, rodinu, školu, společnost. Musí přijmout, že jeho reakce - ať už jsou agresivní, pasivní, manipulativní nebo sebepoškozující - jsou jeho vlastní volbou. A to je těžké. Ale právě to je klíč.

Jak probíhá léčba?

Léčba poruchy osobnosti není jednostranná. Neexistuje „jeden správný způsob“. Ale existují tři pilíře, které jsou vždy potřeba:

1. Psychoterapie - to je jádro celého procesu. Nejúčinnější jsou metody jako Dialectical Behavior Therapy (DBT), Mentalization-Based Therapy (MBT) nebo Transference-Focused Psychotherapy (TFP). Terapeut pomáhá klientovi rozpoznávat, když je v „emocionální bouři“, když se „ztratí“ ve svých představách o druhých, nebo když se chová způsobem, který mu vztahy ničí. Učí ho, jak se zklidnit, jak přečíst emoce, jak nechat sebe i druhého v klidu. A důležité: neříká mu, co má dělat - pomáhá mu najít vlastní cestu.
2. Socioterapie a rehabilitace - často se zapomíná, že porucha osobnosti narušuje i schopnost být součástí společnosti. Lidé s poruchou mohou ztrácet práci, přerušovat vztahy, přestávat chodit do obchodu, protože se jim zdá, že všichni je nenávidí. Socioterapie jim pomáhá znovu naučit se být v sociálních situacích: jak se chovat na schůzce, jak vyjádřit potřebu, jak říct „ne“ bez viny, jak přijmout kritiku bez zániku. Je to jako učení se jízdy na kole - pořád padáš, ale pořád to zkoušíš.
3. Farmakoterapie - léky samotné poruchu nevyléčí. Ale mohou výrazně pomoci. Například, pokud člověk má extrémní úzkost, léky jako SSRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) mu mohou pomoci zklidnit nervový systém. Pokud má náhlé výkyvy nálady, stabilizátory nálady jako karbamazepin nebo lithium mohou zpomalit tyto výkyvy. Pokud má bludné představy nebo značnou paranoia, nízké dávky antipsychotik mohou pomoci. Ale všechno toto funguje jen jako doplněk k psychoterapii. Bez ní léky neudělají nic trvalého.

Jak poznat, že se někdo uzdravuje?

Zotavení není náhle. Nedochází k tomu v den, kdy se někdo „vzbudí a je jiný“. Je to pomalý, často neviditelný proces. Ale jsou znaky, které ukazují, že se něco mění:

• Stabilnější vztahy - nevyhazuje přátele jen proto, že někdo řekl „dobrý den“ příliš chladně. Už nevyhledává „ideálního partnera“, který by ho „vyléčil“.
• Menší impulzivita - už nezavolá policii, protože si myslí, že partner mluví s jinou ženou. Už nezahodí práci, protože ho šéf zklamal.
• Lepší rozpoznávání emocí - umí říct: „Mám pocit, že jsem zklamán, ale nevím, jestli to je kvůli tobě, nebo kvůli mému vnitřnímu strachu.“
• Chcete požádat o pomoc - dříve by se ztratil ve svém stresu. Teď řekne: „Mám to těžké, potřebuju si promluvit.“
• Už nechce „vyléčit se“ - dříve se snažil najít „správnou terapii“, která by ho „vyřešila“. Teď ví, že léčba není cíl - je to cesta. A cestou se učí žít.

Tyto změny se neobjeví za tři měsíce. Obvykle to trvá 2-5 let pravidelné terapie. Ale když se objeví, jsou trvalé. A to je ten rozdíl.

Co můžeš dělat, pokud jsi sám nebo máš blízkého s poruchou osobnosti?

Pokud jsi sám a trpíš, neztrácej naději. Léčba funguje - ale jen když jí dáš šanci. Nezavírej dveře před terapeutem jen proto, že ti někdo řekl „tohle nepomůže“. Najdi někoho, kdo se specializuje na poruchy osobnosti. To není stejné jako běžný psycholog. Hledej terapeuta s příslušným výukou - DBT, MBT, TFP.

Pokud máš někoho blízkého s poruchou osobnosti, neztrácej trpělivost. Ale neztrácej ani sebe. Není tvoje odpovědnost, aby se „vyléčil“. Můžeš podpořit - ale nesmíš ho „vyléčit za něj“. Nauč se ohraničit. Nauč se říct: „Mám rád, jak jsi, ale nejsem schopen být v tomto okamžiku tvojí terapeutkou.“

A nezapomeň: i ty potřebuješ podporu. Poruchy osobnosti narušují i vztahy kolem nich. Mnoho rodin, přátel, partnerů se vyčerpá. Je v pořádku jít na vlastní terapii - nejen pro něj, ale pro tebe.

Je to možné? Ano. Ale není to snadné.

Uzdravení z poruchy osobnosti není zázrak. Je to práce. Každý den. Každý týden. Každý měsíc. Je to jako budování domu z kamenů - každý kámen je malý, ale bez nich to není domov. Někdo může říct: „Ale já jsem to už zkusil.“ A ano, možná jsi. Ale pokud jsi to zkusil jen jednou, neznamená to, že to není možné. Znamená to, že jsi to zkusil příliš brzy. Nebo příliš sám.

Uzdravení není cíl. Je to život. Život, kde už nejsi většinou v boji. Kde už nechceš zničit všechno, co se ti zdá špatné. Kde už můžeš být v klidu - a nejen proto, že jsi unavený. Ale proto, že jsi našel klid uvnitř sebe.