Stojíte na ulici a vidíte muže, který sedí na chodníku, drží hlavu v rukách a nepřestává plakat. V obchodě se žena rozpláče, když slyší zprávu o úmrtí blízkého. V autobuse se dívka zavře do kouta, nechce mluvit, ani se podívat. Co dělat? Nejde o to, abyste byli psycholog nebo lékař. Jde o to, abyste byli člověk. První psychická pomoc není o tom, jak něco napravit. Jde o to, aby se situace nezhoršila. A to umí každý.
Co je vlastně první psychická pomoc?
První psychická pomoc (PAP) není terapie. Není to porada. Není to ani vyšetřování, proč se člověk tak chová. Je to jednoduché: přijít, být tam, nechat ho být. Nechat ho cítit, že není sám. V Česku se tento přístup rozvíjí od roku 2011, kdy Hasičský záchranný sbor začal školit své příslušníky. Dnes je to součást povinného vzdělávání pro záchranáře, a to podle vyhlášky MZ ČR č. 296/2020. Ale nejen oni. Každý, kdo se ocitne v situaci, kdy někdo přijde o něco důležitého - rodinného příslušníka, práci, bezpečí - může být první, kdo mu pomůže.
Podle Metodiky první psychické pomoci z roku 2014 jde o šest základních kroků, které fungují i bez speciálního vzdělání. Stačí lidskost, klid a přítomnost. A ne, nemusíte mluvit mnoho. Často stačí mlčet.
Když se setkáte s člověkem v krizi - co dělat?
Nejprve si dejte chvíli. Nebehejte. Neříkejte: „Všechno bude dobré.“ Neptejte se: „Co se stalo?“ Nejdřív se ujistěte, že jste v bezpečí. Nejen vy, ale i on. Pokud je člověk v šoku, jeho tělo reaguje jako po úrazu - třese se, má nízký krevní tlak, dýchá rychle. Zde platí stejná pravidla jako při první lékařské pomoci: ticho, teplo, tekutiny, tišení bolesti, transport. Pokud je venku chladno, přikryjte ho. Pokud má žízeň, dejte mu vodu. Pokud se třese, sedněte si k němu, nechte ho držet vaši ruku, pokud to přijme.
Potom - a to je důležité - nezačínejte vyprávět. Neříkejte: „Já taky jsem to zažil.“ Neříkejte: „Víte, já bych to neudělal.“ Neříkejte nic. Jen poslouchejte. Pokud mlčí, nevyplňujte ticho. Mlčení není neúspěch. Je to místo, kde se člověk může zaseknout, zacpat, zacpat se sám. A vy jste tam. To je dost.
6 kroků, které fungují - i když jste laik
Metoda 6P, kterou používají záchranáři a dobrovolníci, není složitá. Stačí si ji zapamatovat:
- Zajištění bezpečí - Je prostředí bezpečné? Je tam někdo, kdo by mohl ublížit? Je člověk v bezpečí? Pokud ne, přesuňte ho. Pokud je to doma, zavřete dveře, vypněte hlasné zvuky.
- Stabilizace - Pomozte mu zklidnit dýchání. Mluvte pomalu, nízkým hlasem. Řekněte: „Můžeme si sednout?“ Ne: „Co se stalo?“
- Shromáždění informací - Neptejte se: „Proč?“ Neptejte se: „Jak to mohlo dojít?“ Ptáte se: „Co teď potřebujete?“ Nebo: „Co by vám teď mohlo pomoct?“
- Posouzení potřeb - Potřebuje jídlo? Vodu? Telefon? Kdo je jeho blízký? Má někoho, kdo by ho mohl sebrat? Někdy stačí jenom zavolat někomu, kdo ho zná.
- Propojení s podporou - Pokud je to možné, připojte ho k někomu, kdo ho zná. Rodině. Přítelkyni. Dobrovolnické lince. Pokud nevíte, kde hledat - existuje mobilní aplikace První psychická pomoc, která ukazuje nejbližší krizová centra v Česku.
- Informování - Řekněte mu, co se dál stane. „Zavolám těmto lidem.“ „Pojedeme do nemocnice.“ „Můžeme zůstat tady, dokud nechcete jít jinam.“
Nezapomeňte: nejde o to, aby se vše vyřešilo. Jde o to, aby se nezhoršilo. A aby se člověk necítil, že je šílený nebo osamělý.
Co se nestane, když uděláte vše správně?
Nikdy neřeknete: „To je špatné, že tak reaguje.“ Nikdy neřeknete: „Musíte to překonat.“ Nikdy neřeknete: „Měl bys to mít pod kontrolou.“
Psychická krize není slabost. Je to přirozená reakce na něco, co překročilo hranice toho, co člověk dokáže zpracovat. Někdo ztratil manželku. Někdo zjistil, že je nemocný. Někdo přežil útok. Někdo ztratil dítě. Nebo práci. Nebo domov. A teď je tam. Sám. S tím, co mu zůstalo.
První psychická pomoc není o tom, aby jste ho „vylečili“. Je o tom, aby jste ho neztratili. Aby jste mu ukázali, že existuje něco, co je větší než jeho bolest. A to jste vy. Vaše přítomnost. Vaše klidná ruka. Vaše mlčení.
Co dělat, když se vám to nelíbí?
Někdy se stane, že člověk v krizi je agresivní. Křičí. Vyhazuje věci. Nechce s vámi mluvit. Nebo vás začne obviňovat. To není vaše chyba. To není vaše odpovědnost. Nechte ho být. Pokud se cítíte ohroženi - odejděte. Zavolejte pomoc. Není potřeba být hrdinou. Potřebujete být rozumný.
Největší chyba, kterou lidé dělají? Mluvit příliš mnoho. Podle analýzy Hasičského záchranného sboru, 85 % začátečníků v PAP překračuje hranici - mluví, aby se cítili užiteční. Ale člověk v krizi nechce radu. Chce být slyšený. A když ho přerušíte, aby jste mu něco řekli, cítí se, že jeho bolest není důležitá.
Co se stane, když to neuděláte?
Neuděláte-li nic, člověk nemusí zemřít. Ale může se ztratit. Může se zavřít. Může začít pít. Může přestat jíst. Může se rozhodnout, že to není stojí za to. A to je ten největší rizikový okamžik - když člověk začne myslet, že nikdo ho nevidí.
Příběh záchranáře Martina Nováka je ukázkový: „Po kurzu PAP jsem přestal mluvit. Začal jsem poslouchat. Na každém výjezdu jsem ušetřil sedm minut - protože člověk se nezadržel, protože jsem ho neotřásal, protože jsem mu dal prostor.“
Nejde o to, abyste měli odpověď. Jde o to, abyste nezničili možnost, že on najde svou.
Co je jiného než krizová intervence?
Nepleťte si to. Krizová intervence je práce odborníka. Psychologa. Psychiatra. Někdo, kdo má několik let vzdělání, supervizi, licenci. První psychická pomoc je práce každého. Není to terapie. Není to léčení. Je to záchrana. Jako když uděláte kardiopulmonální resuscitaci - nevyléčíte infarkt. Ale dáte člověku šanci, aby ho lékař mohl vyléčit.
PAP je ten první tah. Ten, který zastaví pád. Ten, který řekne: „Nejsi sám.“
Co dělat dál?
Pokud chcete vědět víc - existuje bezplatná mobilní aplikace První psychická pomoc, kterou můžete stáhnout na Android. Vytvořila ji Česká psychologická společnost ve spolupráci s CZ.NIC. Obsahuje praktické návody, mapu krizových center a modul pro děti. Není dokonalá - někteří uživatelé říkají, že je příliš teoretická. Ale je tam. A je zdarma.
Kurzy PAP se konají každý rok u Hasičského záchranného sboru, Českého červeného kříže a některých soukromých organizací. Trvají 8 hodin teorie a 4 hodiny simulací. Není to těžké. A není to pro některé. Je to pro každého, kdo chce být něčím více než jen svědkem.
Nezapomeňte na sebe
Poslední věc: nezapomeňte na sebe. Když pomáháte, nezničte se. Některé záchranáře, které školíme, se zhroutí po třech výjezdech. Protože nechali své vlastní emoce zůstat bez pozornosti. Pokud se po pomoci cítíte vyčerpaní, zlostní, nebo máte nespavé noci - mluvte o tom. S kolegou. S přítelem. S terapeutem. Pomoc není o tom, aby jste se obětovali. Je o tom, aby jste zůstali lidé.
Nejde o to, abyste měli odpověď. Jde o to, abyste byli tam. A to je víc, než si myslíte.