První pomoc v duševním zdraví: Co dělat, když někdo ztrácí klid?

Stojíte před přítelem, který se náhle zavřel do sebe, neodpovídá na zprávy a říká, že už to nevydrží. Nebo vidíte kolegyni, která se v kanceláři rozpláče bez důvodu, a nikdo neví, co s tím. V tu chvíli nejde o to, jestli jste psycholog, nebo zdravotník. Jde o to, jestli umíte první pomoc v duševním zdraví - nejen říct „všechno bude dobrý“, ale vědět, co dělat hned teď.

Co je první pomoc v duševním zdraví, když to není léčba?

První pomoc v duševním zdraví není terapie. Není to ani pokus o to, aby jste někoho „vylečili“ nebo „přesvědčili“, že je to jen špatný den. Je to krátkodobá, okamžitá reakce, která má jediný cíl: zastavit pád. Zabránit tomu, aby se osoba, která je v krizi, ještě víc ztratila.

V České republice se tento pojem často plétá s krizovou intervencí nebo psychosociální pomocí. Ale to je jako mísit záchrannou vestu s plavidlem. První pomoc je ta vesta - něco, co vás drží na hladině, dokud nepřijde lodička. Krizová intervence už je ta loď - přijde později, od profesionála, a může trvat týdny nebo měsíce. První pomoc trvá hodiny, možná dny. A její úloha je jasná: stabilizovat, ne změnit.

Šest klíčových kroků, které fungují - i když nejste odborník

Není potřeba mít vysokoškolské vzdělání, abyste mohli pomoci. Stačí znát šest základních principů, které vycházejí z mezinárodních standardů a fungují i v našem prostředí.

1. Zajistěte bezpečí - fyzické i emocionální. Pokud někdo hrozí sobě nebo druhým, zavolejte 158 nebo 112. Pokud jen sedí a pláče, sedněte si k němu, nechte ho v klidu. Nezatlačujte ho, nechte ho být. Bezpečí nejde jen o fyzickou vzdálenost - jde o to, aby se cítil, že nemusí být „v pořádku“.
2. Stabilizujte jeho stav. Pokud je někdo v panice, pomozte mu dýchat. Neříkejte „dej si pět minut“. Řekněte: „Dýcháme spolu. Dej si několik hlubokých vdechů - já tě budu držet.“ Takhle jednoduše. Většina lidí v krizi je ztracena v myšlenkách. Dýchání je kotva.
3. Shromážděte informace - ne otázky. Neptejte se: „Co se stalo?“ Nebo „Proč jsi takhle?“ Otázky jako ty jsou jako záření v tmavé místnosti - zvětšují strach. Místo toho řekněte: „Vím, že je to těžké. Chceš o tom mluvit, nebo raději jen sedět?“ Nechte ho volit. Pokud začne mluvit, poslouchejte - ne opravujte, ne komentujte, jen řekněte: „To zní těžce.“
4. Poskytněte praktickou pomoc. Když někdo ztrácí duševní rovnováhu, ztrácí i schopnost řešit běžné věci. Zavolejte mu kávu. Přinesete mu jídlo? Upravte mu postel? Pomůžete mu zavolat někomu, kdo mu může pomoci? Malé kroky - ty vytvářejí pocit kontroly.
5. Spojte ho s dalšími zdroji. Neříkejte: „Jdi k lékaři.“ To je jako říct někomu, kdo má zlomenou nohu: „Jdi k ortopedovi.“ Víte, co děláte? Napište mu jméno a telefon. Napište: „Tady je číslo krajského centra duševního zdraví v Praze - 123 456 789. Mohu ti zavolat, nebo jít s tebou?“ Většina lidí v krizi se nechce vyrovnávat s systémem. Potřebují ruku, která je přivede.
6. Chraňte ho před dalším poškozením. Nechte ho v klidu. Neříkejte: „To jsi si zasloužil.“ Neříkejte: „Všichni to mají.“ Neříkejte nic, co by ho přimělo k víně. V té chvíli je největší hrozbou nejen jeho vlastní myšlenky, ale i nesprávné odpovědi lidí kolem.

Co se děje v České republice? Proč to není jako v Austrálii?

V Austrálii, Kanadě nebo Spojených státech existuje certifikovaný program Mental Health First Aid (MHFA). Lidé ho absolvují, dostanou průkaz, a v práci, ve škole nebo v rodině vědí, co dělat. V České republice to tak není.

Podle analýzy z roku 2022 je první pomoc v duševním zdraví v našem prostředí fragmentovaná. Není jasná terminologie. Není standardizované školení. Není certifikace. Český červený kříž zahrnuje psychosociální podporu jako součást první pomoci, ale nevyrábí samostatný modul pro duševní krizi. Vzdělávací programy ve školách se zaměřují na „poznání duševního zdraví“, ale neučí, jak reagovat, když někdo padá.

To znamená, že většina lidí, kteří potřebují pomoc, ji dostávají od nekvalifikovaných osob - od kamarádů, kteří nevědí, co říct, od rodičů, kteří si myslí, že to projde, nebo od zaměstnavatelů, kteří radí „vzít si den volna“.

Co nemáte dělat - běžné chyby, které zhoršují situaci

Některé věci, které děláme z dobré vůle, vlastně způsobují víc škody než užitku.

• „To jen projde.“ Ne. Někdy to nejde. A když někdo říká, že to nevydrží, neříkejte, že to projde. Řekněte: „Vím, že to teď nevypadá, že to projde. Já jsem tady.“
• „Víš, já jsem to taky zažil.“ Nejste v téhle chvíli on. Nejste v jeho kůži. Mluvte o něm, ne o sobě.
• „Zavolej lékaře.“ To je jako říct někomu, kdo má zlomenou ruku: „Zavolej ortopedu.“ Neřeknete mu, kde je kancelář, neřeknete mu, jak se tam dostane, neřeknete mu, kdo je tam zodpovědný. Takže neříkejte jen „zavolej lékaře“. Pomozte mu zavolat. Pomozte mu najít někoho.
• „Nejsi nemocný, jsi jen slabý.“ To je nejhorší věc, kterou můžete říct. Duševní krize není slabost. Je to reakce na přetížení. Stejně jako když se vám zlomí kost - nejste slabý, jen jste přetížený.

Kde najít podporu v ČR? Praktické čísla a místa

Nemusíte být sám. Existují služby, které fungují - jen je potřeba znát.

• Krajská centra duševního zdraví - každý kraj má jedno. Hledáte je na webu Ministerstva zdravotnictví. Zavolejte jim - nejsou jen pro pacienty. Mohou poradit i vám, když pomáháte někomu.
• Telefonní linka 116 123 - bezplatná a anonymní linka pro lidi v krizi. Zavoláte, někdo vás poslechne. Bez hodnocení. Bez otázek. Jen poslech. Dostupná 24 hodin denně.
• Česká asociace pro duševní zdraví - poskytuje informace, materiály a někdy i školení pro laiky. Více na czechmentalhealth.cz.
• Psychologická poradna v obci - mnohé obce mají základní poradny, které poskytují první konzultace zdarma. Zkuste se zeptat v úřadu nebo na webových stránkách obce.

Proč to všechno dělat? Když to nepůjde, tak to nepůjde…

Víte, co říkají výzkumy? Když někdo v duševní krizi dostane podporu v prvních 24 hodinách, pravděpodobnost, že se zcela zotaví, se zvýší o 40 %. Nejde o to, že vy jste lékař. Jde o to, že vy jste ten, kdo byl tam, když to bylo nejhorší.

Nejste odpovědný za jeho léčbu. Ale jste odpovědný za to, že jste neodešel. Za to, že jste zůstal. Za to, že jste neřekl „to se neřeší“.

Většina lidí, kteří přežijí duševní krizi, si pamatují jednu věc: kdo byl tam, když nikdo jiný nebyl. A to nejsou odborníci. To jsou lidé jako vy.