Psychoterapie není pro „blázny“ - a co vlastně dělá terapeut, když mlčí?
Podívejte se kolem sebe. V práci, ve škole, v rodině - každý druhý člověk někdy řekne: „Já bych k terapeutovi nešel, to je pro ty, co si neumí pomoci.“ Nebo: „Co bude dělat na pohovce? Jen bude poslouchat?“ Tady je pravda: tyto věty nejsou jen nesmysly. Jsou stigmatizací, která brání lidem v tom, aby si pomohli. A to i když psychologie jasně ukazuje, že 75 % lidí cítí výrazné zlepšení po šesti měsících terapie. Polovina z nich začíná cítit změnu už po osmi sezeních.
Největší problém není, že psychoterapie nefunguje. Problém je, že o ní většina lidí ví špatně. A to, co si myslí, je většinou úplně něco jiného než realita.
Mýtus č. 1: „Psychoterapie je jen pro ty, co si neumí pomoci sami“
Tento mýtus je nejškodlivější. Ne proto, že je nepravdivý - ale proto, že ho lidé věří. Když si někdo řekne: „Já jsem silný, vyřeším to sám“, tak ve skutečnosti říká: „Nemůžu přiznat, že potřebuju pomoc.“
Pravda je jiná. Lidé chodí k terapeutovi nejen kvůli deprese, úzkosti nebo traumatu. Chodí také proto, že chtějí lépe rozumět sobě. Protože chtějí zlepšit vztahy. Protože chtějí přestat být příliš kritičtí k sobě. Protože chtějí najít smysl v práci, která je vyčerpává. Psychoterapie není jen „záchranná sít“ - je to nástroj pro seberozvoj. A to, že si někdo vyhledá pomoc, není znak slabosti. Je to znak odvahy.
Podle českých výzkumů z roku 2024 se stále více mladých lidí rozhoduje pro terapii - ale přesto se za to stydí. Kamarádka autora jednoho článku chodí k terapeutovi, ale nechce, aby to věděla ani její matka. A to přesto, že je studující na vysoké škole, má dobrou práci a žije v Brně. Stigmatizace není jen pro starší generaci. Je tu. A dělá škodu.
Mýtus č. 2: „Terapeut tuší, co si myslím. Vidí mi do hlavy.“
Představte si, že jste u terapeuta. Sedíte naproti němu na židli. Mlčíte. A pak si řeknete: „Jak to ví? Jak ví, že jsem se právě obával, že mě moje přítelkyně opustí?“
Neví. Nikdy neví. Terapeut není telepata. Není magik. Není prorok. Je to člověk, který se naučil poslouchat - opravdu poslouchat. Nejen slova. Ale tón hlasu. Pohled. Ticho. Náznaky, které říkají: „Tady je něco, co se nechce říct.“
Právě tyto tiché okamžiky jsou důležité. Když terapeut řekne „hm“, neznamená to, že už ví odpověď. Znamená to: „Jsem tady. Slyším tě. Můžeš pokračovat.“
Terapeut používá techniky - otázky, zrcadlení, vysvětlování vzorců - ale nikdy nečte myšlenky. Pokud vám terapeut řekne: „Já vím, co cítíš“, je to buď nesprávně, nebo je to špatně řečené. Pravda zní: „Chápu, že to pro tebe může být těžké. Můžeš mi to víc popsat?“
Mýtus č. 3: „Terapie je jen sedění na pohovce a vyslouchání“
Ten obraz - člověk leží na pohovce, terapeut sedí za ním s blokem a tužkou - pochází z konce 19. století. Od Freuda. A je úplně mimo dnešní realitu.
Dnešní psychoterapie je aktivní. Je to rozhovor. Je to práce. Klient i terapeut se zapojují. Terapeut vás nechává mluvit - ale také vás vede. Ukazuje vám: „Tady se to opakuje. V práci. Ve vztazích. Už jsi to někdy říkal?“
Některé metody používají cvičení - jako zápis emocí, role play, nebo techniky pro zvládání úzkosti. Jiné se zaměřují na přemýšlení o vzorcích v dětství. Ale žádná z nich není pasivní. Pokud vás terapeut jen poslouchá a nic neříká, tak buď je nekvalitní, nebo jste právě v nějakém specifickém kroku, který potřebuje čas.
Terapie není „pouze poslouchání“. Je to „společné hledání“. A to vyžaduje od vás i od terapeuta úsilí.
Mýtus č. 4: „Terapie je jen pro ty, co mají vážné problémy“
Když se někdo zeptá: „Můžu jít k terapeutovi jen proto, že se cítím unavený a nevím, co chci?“ - odpověď zní: Ano. Samozřejmě.
Psychoterapie není jen pro ty, co se snaží přežít. Je pro ty, co chtějí žít lépe. Pro ty, co chtějí přestat být vždycky „dobrými“ a začít říkat „ne“. Pro ty, co chtějí přestat se cítit jako „nepostačující“ při každém případu.
Je to jako jít na fyzioterapeuta, i když nemáte zlomeninu. Jdete tam, protože se bolestí v zádech už nechcete žít. Stejně tak jde o psychoterapii - nejen když se vám vše „rozbilo“. Ale když se vám „nepovede žít“.
Terapie jako prevence? Ano. A to nejen pro zdraví. Pro vztahy. Pro práci. Pro sebevědomí. A to je důvod, proč se v Česku začíná mluvit o „duševní prevenci“ - jako o části zdravotního systému, kterou by měli podporovat i zdravotní pojišťovny.
Mýtus č. 5: „Terapie mi nepomůže - už jsem to zkoušel“
Představte si, že jste šli k lékaři kvůli bolesti hlavy. Lékař vám dal aspirin. Nezabralo. Tak jste si řekli: „Lékaři nevědí, co dělají.“ A nešli už nikdy.
Co kdybyste ale šli k jinému lékaři? K tomu, co se specializuje na migrénu? Nebo k tomu, co vás nejprve požádal: „Jaká je ta bolest? Když se objeví? Co ji zhoršuje?“
Terapie je stejná. Ne každý terapeut je pro každého. Ne každý přístup funguje. Pokud jste se dostali k terapeutovi, který vás nechával jen sedět a nic neříkal, neznamená to, že terapie nefunguje. Znamená to, že ten konkrétní terapeut nebyl pro vás ten správný.
Úspěch terapie závisí na třech věcech: na tom, co chcete, na tom, jak moc se zapojíte, a na tom, kdo vás vede. Pokud jste to zkoušeli jen jednou a neúspěšně - neznamená to, že byste měli vzdát. Znamená to, že máte příležitost najít ten správný.
Mýtus č. 6: „Když mě terapeut přitahuje, je to špatně“
Tady je pravda, kterou nikdo neříká: Přitažlivost k terapeutovi je běžná.
Terapeut je někdo, kdo vás poslouchá bez soudění. Kdo vás přijímá tak, jak jste. Kdo vás nekritizuje. Kdo se snaží vám pomoci. Kdo je vždy přítomen. Kdo neváží na vaše chyby.
A to je všechno, co potřebujete, když jste v životě zvyklí na kritiku, zanedbání nebo manipulaci. Takže přitažlivost? Je přirozená. Je lidská. A není nic špatného v tom, že ji cítíte.
Co dělat? Říct to terapeutovi. Ano, opravdu. Tady je bezpečný prostor. Tady je místo, kde se to dá probrat. Pokud se terapeut chová jako „přítel“ nebo „partner“, je to problém. Ale pokud cítíte přitažlivost a řeknete to - tak to může být jedním z nejdůležitějších okamžiků v terapii. Protože ukazuje, co vás trápí ve vztazích. Co vás dělá křehkým. Co vás nutí být „silným“.
Terapeuté se na to učí. Nejsou „překvapení“. Nejsou „osvědčení“. Jsou profesionálové, kteří vědí, že tohle je součástí procesu. A vědí, jak s tím pracovat.
Co dělat, když nevíte, jak začít?
První krok je ten nejtěžší. Ale není to nemožný.
- Nejste sami. V Česku roste počet lidí, kteří chodí k terapeutovi - i když o tom neříkají.
- Nejste „blázen“. Jste člověk, který chce žít lépe.
- Neexistuje „správný“ terapeut pro všechny. Existuje ten, který vám sedne.
- První sezení je jen „zkouška“. Nemusíte nic slíbit. Můžete jít a říct: „Nevím, jestli to bude fungovat.“ A to je úplně v pořádku.
- Nezapomeňte: terapie není „lék“. Je to cesta. A cesta začíná tím, že se rozhodnete kročit.
Co se mění? A proč je to důležité?
V Česku se děje něco, co před pěti lety bylo téměř nemožné: lidé začínají o psychoterapii mluvit otevřeně. V podcastech. Na sociálních sítích. V kancelářích. V školách.
Podle údajů z roku 2025 se kurzy o „mýtech a skutečnostech o psychologii“ stávají jednou z nejrychleji rostoucích kategorií v oblasti wellness. Lidé chtějí vědět. Chtějí pochopit. Chtějí přestat být v těchto věcech nejistí.
A když se to mění, mění se i zákony. V Česku se připravuje zákon o psychoterapii, který by měl jasně definovat, co je terapeut, jak se vzdělává, a jak má pracovat. To znamená: budoucnost bude bezpečnější. Pro klienty. Pro terapeuty. Pro společnost.
Psychoterapie není něco, co se týká jen „duševně nemocných“. Je to nástroj pro každého, kdo chce lépe pochopit sebe, své vztahy a svůj život. A to, že se to začíná mluvit otevřeně - je největší změna, kterou psychologie v Česku za posledních pár let přinesla.