Nejde jen o to, co klient říká. Často je důležitější, jak to říká - a proč. Když se český terapeut setká s klientkou z Vietnamu, která stěžuje na neustálé bolesti hlavy a žaludku, nemusí jít o fyzickou chorobu. Může to být její kultura, která neumožňuje otevřeně mluvit o smutku, strachu nebo úzkosti. V mnoha východních kulturách se psychické bolesti projevují tělem, ne slovy. A pokud terapeut toto neví, může se stát, že klientka zůstane bez pomoci - ne proto, že terapie nefunguje, ale protože nikdo neviděl to, co se skrývalo za tělesnými příznaky.
Když kultura mluví tiše, ale hlasitěji než slova
Kulturní kontext není jen pozadí psychoterapie. Je to aktivní hráč. Každý klient přichází s tím, co vychovávala jeho rodina, jeho národ, jeho víra, jeho zkušenosti s mocí a nespravedlností. V západních kulturách se často očekává, že člověk bude hledat individuální řešení - „jak se vyrovnat sám se sebou?“. V kolektivistických kulturách je otázka jiná: „jak se vyrovnat s rodinou?“, „jak neztratit hledanou harmonii?“. Terapeut, který neví, jak se tyto hodnoty projevují, může neúmyslně tlouct do stěny. Klient, který přijde kvůli „přílišnému stresu na práci“, může ve skutečnosti bojovat o to, aby nezklamal své rodiče, kteří přišli z krajiny, kde práce je otázka života a smrti.
Podle výzkumu Masarykovy univerzity z roku 2021 je kritické rozumět třem věcem: sociokulturnímu zázemí klienta, procesu akulturace a neverbální komunikaci. Když klient z Afriky přijde na terapii a mlčí, není to odpor. Může to být způsob, jakým respektuje prostor, nebo způsob, jakým se chrání. Když klient z Ruska nechce mluvit o rodině, nemusí to být odmítnutí - může to být trauma, které se nevyjadřuje slovy, ale tělem.
Co se děje v hlavě terapeuta?
Nejen klient přináší svou kulturu. Terapeut také. A pokud si toho neuvědomí, může se stát, že všechna jeho „dobrá úmysl“ povede k nesprávným závěrům. Toto se nazývá kulturní transference a kontratransference. Když terapeut z Česka předpokládá, že každý klient chce „být silným a nezávislým“, může ignorovat klienta, který hledá podporu ve skupině. Když terapeut předpokládá, že „všechny ženy se cítí stejně“, může zavřít dveře před ženou z jiné kultury, která nechce mluvit o svých pocitech, protože to by bylo pro ni neetické.
Úspěšní terapeuti v interkulturní praxi nejdřív naslouchají - ne interpretují. Nekládají otázky typu „proč jsi tak smutný?“, ale „jak se to projevuje v tvém životě?“, „co ti to znamená?“. Neříkají „to je základní úzkost“, ale „jak bys to popsal, kdybych to nikdy nezažil?“. To je rozdíl mezi léčením a porozuměním.
Co se stane, když to necháme být?
Průzkum z Masarykovy univerzity z roku 2022, který zahrnoval 157 klientů z různých kulturních pozadí, ukázal jasný obraz: 68 % lidí řeklo, že když terapeut ukázal kulturní citlivost, terapie pro ně byla mnohem efektivnější. Ale 22 % ukončilo terapii předčasně - protože se cítilo nepochopeno. Jeden příklad: vietnamská žena, 28 let, ukončila terapii po čtyřech sezeních. Terapeut jí řekl, že její bolesti jsou „přesun“ úzkosti. Ona nevěděla, co to znamená. On nevěděl, že v její kultuře je tělo jediným jazykem, kterým se smutek může vyjádřit. Nebyla „nekooperativní“. Byla jen neviditelná.
Na druhé straně: ukrajinský muž, 35 let, po válce. Přišel na terapii, kde ho předchozí terapeut považoval za „příliš zavřeného“. Nový terapeut se zeptal: „Co ti znamená být mužem ve tvé zemi, když se všechno změnilo?“ A on začal plakat. Ne kvůli tomu, že byl silný. Ale kvůli tomu, že ho někdo konečně viděl.
Co se učí psychoterapeuti v Česku?
Ve České republice je v roce 2023 přes 7 500 registrovaných psychoterapeutů. Méně než 15 % z nich má specializaci na interkulturní psychoterapii. A to přesto, že v roce 2022 mělo Česko 550 379 cizinců - a to je o 15 % více než před dvěma lety. V Praze je cizinců 18,5 % populace. V Brně, kde žiju, je to 11,2 %. A přesto se na většině školících míst věnuje celému tématu jen 8,7 hodiny za celé školení. To je méně než jedna přednáška.
Podle Asociace psychoterapeutů z roku 2022 jen 32 % školících institucí má v kurikulu jakýkoli modul o kulturní citlivosti. A co je horší - většina těchto hodin je teoretická. Nikdo neříká: „Zkus si to s klientem z Sýrie.“ „Zkus si to s klientem z Afghánistánu.“ „Zkus si to s klientem, který se nechce dotknout.“
Kam směřuje budoucnost?
Evropská federace psychoterapeutických asociací v roce 2022 vyžaduje, aby každý terapeut pravidelně absolvoval 12 hodin školení v oblasti kulturní citlivosti každé dva roky. V USA to už je standard. V Česku to je ještě výjimka. Ale změna přichází.
Dvě hlavní trendy se objevují. První: interkulturní přístup se nestává samostatnou metodou - stává se součástí každé terapie. Každý terapeut, ať už je kognitivní, psychodynamický nebo humanistický, musí umět pracovat s kulturou. Druhá: technologie pomáhá. Projekt KULTURAPSYCH, který v roce 2022 vyvinuli výzkumníci z ČR, vytvořil digitální nástroj, který pomáhá terapeutovi mapovat kulturní hodnoty klienta - jeho vztah k autoritě, k tělu, k emocím, k rodině. Testují ho na 15 klinických pracovištích. Terapeuti, kteří ho používají, mají spokojenost 87 %. Klienti se cítí lépe pochopeni. A terapie trvá déle.
Co můžeš udělat, pokud jsi klient?
Nečekáš, že terapeut bude vědět všechno. Ale můžeš mu pomoci. Když přijdeš na první sezení, neříkej jen: „Mám úzkost.“ Řekni: „Mám úzkost, ale v mé kultuře se o tom neříká. Myslím, že to vypadá jako bolest hlavy.“ Nebo: „Můj otec říkal, že emocionální lidé jsou slabí. Já nechci být slabý. Ale teď už to nechci být.“
Když terapeut řekne něco, co ti přijde nesprávné, neříkej: „Ty to nechápeš.“ Řekni: „V mé zemi by to bylo jinak. Můžeš mi to vysvětlit?“ To je nejlepší způsob, jak vytvořit vztah, který opravdu funguje.
Co můžeš udělat, pokud jsi terapeut?
Nemusíš být expertem na všechny kultury. Ale musíš být schopen se zeptat. Musíš mít odvahu říct: „Nechápu.“ Musíš mít odvahu říct: „Nevím.“ A pak se zeptat: „Jak bys to popsal ty?“
Nezatěžuj se tím, že musíš vědět všechno. Zatěžuj se tím, že budeš přítomen. Bez předsudků. Bez rychlých závěrů. Bez představy, že tvůj způsob je ten pravý. Psychoterapie není o tom, jak dobře znáš teorie. Je to o tom, jak dobře znáš člověka před tebou - včetně toho, co ti o něm nikdy neřekne.
Největší chyba není nevědomost. Je to představa, že všechny duše se projevují stejně. A to není pravda. Duše se projevují jazykem, který jí vyrůstal v srdci - a ten jazyk se liší podle místa, kde jsi narodil, kde jsi vyrůstal, a kde jsi se naučil, že jsi můžeš být.