PTSD není jenom špatné sny nebo náhlé záchvěvy vzpomínek. Je to porucha, která může zničit život - pokud ji nezvládneš. Většina lidí s PTSD se léčí ambulantně: terapie, léky, podpora. Ale někdy to nestačí. Někdy je potřeba jít do nemocnice. Ne proto, že jsi „slabý“ nebo „blázen“. Ale proto, že tělo a mozek už nezvládají být sami. A to je v pořádku.
Kdy je hospitalizace opravdu potřeba?
Hospitalizace při PTSD není první volbou. Je to poslední záchytný kruh, když všechny ambulantní metody selhaly nebo když hrozí okamžité nebezpečí. Nejčastější důvody, proč se o hospitalizaci začne mluvit:
- Sebevražedné myšlenky nebo pokusy - pokud si člověk představuje, jak se zabil, nebo už někdy zkusil, je to červená značka. PTSD často chodí spolu s hlubokou depresemi. Když se k tomu přidává pocit bezmoci, bezvýznamnosti nebo viny, může být sebevražda jedinou „odpovědí“, kterou mozek najde.
- Agresivita směrem k ostatním - někdo s PTSD může být v průběhu návalů hněvu, hypervigilance nebo znovuprožívání traumatu náchylný k náhlé agresi. Pokud to hrozí fyzickým škodám - například útoky na partnera, děti, kolegy - není možné to řešit jen doma.
- Neschopnost se starat o sebe - když už nejíš, nečešeš se, neodpovídáš na zavolání, necháváš se v posteli týdny, tělo začíná selhávat. PTSD může způsobit úplnou destruktivní odpojenost od reality. A to není „lenost“. Je to neurobiologický záchranný mechanismus, který se obrátil proti tobě.
- Komorbidita s jinými poruchami - pokud máš PTSD spolu s úzkostnou poruchou, depresemi, poruchou příjmu potravy nebo emočně nestabilní poruchou osobnosti (BPD), riziko se násobí. Tyto kombinace jsou často těžší k léčbě venku. V nemocnici se dá léčit celkový systém, ne jen jeden příznak.
- Komplexní PTSD (kPTSD) - to není jen PTSD. Je to PTSD s vnitřním rozpadem: nemůžeš řídit emoce, máš náhlé návaly hněvu nebo smutku, nemáš pocit, že jsi hodný, a nemůžeš udržet žádné vztahy. Když se to přidá k znovuprožívání a vyhýbání se, je to jako být ve vnitřním bouři bez útočiště. V takových případech je hospitalizace často jediným způsobem, jak zastavit pád.
Co se děje v nemocnici?
Nemocnice není místo, kde tě „zavřou“ a zapomenou. Je to místo, kde ti pomohou zase začít žít. Zde je, co obvykle probíhá:
- Stabilizace - první týden je jen o tom, aby jsi se zase začal spát, jíst a nebyl v neustálé pánice. Používají se krátkodobé léky - například antidepresiva SSRI (jak je uvedeno v Psychiatrii pro praxi, 2001), nebo dočasně benzodiazepiny, aby se zastavila hyperaktivita nervového systému. Nejsou to „pilulky na štěstí“. Jsou to „pilulky na přežití“.
- Bezpečnostní opatření - všechny ostré předměty jsou zamezeny. Telefony a internet mohou být omezeny. To není trest. Je to ochrana. Když je mozek v chaosu, není schopen rozhodnout, co je bezpečné. Zde je tvoje bezpečnost důležitější než tvá svoboda.
- Strukturovaná terapie - denně se dělají skupinové terapie, individuální konzultace, terapie pohybem, nebo práce s uměním. Cílem není „vyčistit traumatu“, ale naučit tě, jak se s ním žít. Někdy se používá EMDR, někdy kognitivně-behaviorální terapie. Všechno je přizpůsobeno tobě.
- Vyloučení organických příčin - mnoho lidí s PTSD má bolesti hlavy, břicha, srdce, které nejsou fyzické. V nemocnici se dělají vyšetření, aby se vyloučily nádory, infekce, hormonální poruchy. Pokud to není tělo, tak je to mozek. A to je důležité vědět.
Co se nestane?
Někteří lidé si představují, že hospitalizace je jako vězení. To není pravda. Zde ti nikdo neříká, co máš cítit. Nikdo tě nenutí k výpovědi. Nikdo tě nepřinutí mluvit o traumatu, pokud nechceš. V nemocnici ti pomáhají získat zpět kontrolu - ne ji ztratit.
Nejsou zde „zvláštní“ metody. Nejsou zde „experimenty“. Všechno je podle nejnovějších doporučení České psychiatrie a mezinárodních standardů (ICD-11). Pokud je kritériem pro diagnostiku PTSP trvání symptomů déle než měsíc s výrazným narušením života (Psychiatrie pro praxi, 2001), pak hospitalizace je jen rozšířením toho, co už jsi zkusil - ale v bezpečnějším prostředí.
Co se děje po hospitalizaci?
Hospitalizace není konec. Je to přechod. Po ní následuje intenzivní ambulantní péče. Většina lidí, kteří byli hospitalizováni, se vrátí do života - ale jinak. Někteří se naučí rozpoznávat předzvěsti návalu. Někteří zjistí, že nejsou „zlí“ - jen zranění. Někteří zjistí, že mohou mít vztahy bez strachu.
Nejsou zde žádné záruky. Ale je zde jedna věc, která je jistá: když jsi v nemocnici, nejsi sám. A to je první krok zpět k sobě.
Co dělat, pokud si myslíš, že potřebuješ hospitalizaci?
Nemusíš čekat na „ideální chvíli“. Pokud se cítíš, že už nezvládáš, jdi k lékaři. Ne k terapeutovi. K lékaři. Ten, kdo ti může předepsat léky, odeslat na vyšetření, nebo zahájit proces hospitalizace. V Česku je to možné i přes primární péči - stačí říct: „Mám PTSD a nezvládám to už.“
Nejde o to, jestli je to „dostatečně špatné“. Jde o to, jestli je to „dostatečně nebezpečné“. A když se to týká života - nejsou žádné hranice. Jen tvoje bezpečnost.
Co se děje, když to necháš?
PTSD se nevyléčí sama. Když to necháš, přechází do chronické fáze. Příznaky se zhoršují. Ztrácíš práci. Ztrácíš vztahy. Ztrácíš sebe. A někdy - ztrácíš život.
Hospitalizace není známka selhání. Je to známka odvahy. Odvahy říct: „Už to nezvládám. Potřebuji pomoc.“ A to je nejsilnější věc, kterou můžeš dnes udělat.