Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: Praktické rady pro rodiče

Chcete, aby vaše dítě šlo na psychologa, ale nevíte, jak to říct? Nejste sami. Mnoho rodičů se cítí vinně, strašeně nebo prostě zmateně, když se musí o tomto kroku vysvětlit svému dítěti. Ale důležité je vědět: dítě už něco cítí. Ví, že něco není v pořádku - možná se stává, že se vrací domů smutné, nechce chodit do školy, často se rozzlobí nebo se zavře do sebe. Ať už to je škola, přátelé, rodina nebo vlastní myšlenky - dítě to vnímá. Vaším úkolem není vymyslet důvod, ale zakrýt strach.

Nechte dítě vědět, že není "špatné"

Neříkejte: "Půjdeme na psychologa, protože se chováš špatně." To dítě slyší jako trest. A trest je něco, co se děje s tebou, ne pro tebe. Místo toho řekněte: "Všimli jsme si, že ti někdy něco připadá těžké, a chceme ti pomoct, abys se cítil lépe. Je to jako když jdeš k lékaři, když ti bolí hlava - jenže tentokrát jde o city a myšlenky. A ten člověk, na kterého půjdeme, umí s tím mluvit a pomáhat." Dítě potřebuje vědět, že to, co zažívá, není chyba. Nejsou "špatné" kvůli tomu, že se cítí zmatené nebo smutné. Je to normální, když něco těžké přichází - a je v pořádku požádat o pomoc. Psycholog není soudce. Není tam, aby řekl, že jsi špatný. Je tam, aby ti pomohl pochopit, co se děje uvnitř tebe a jak to změnit.

Připravte si výklad předem

Nečekejte, až se dítě zeptá, nebo až se dostanete do kanceláře, abyste vymysleli, co říct. To je jako chodit na lékaře a říct: "Tak, teď mi vysvětli, co se mi děje." Napište si jednoduše, co chcete říct. Nejde o dokonalý text. Jde o to, abyste neztratili klid a nezačali mluvit z rozčilení. Většina rodičů, kteří si to předem připraví, říká: "Když jsem to řekl, jako bych si to napsal, dítě mi odpovědělo jinak - klidněji, otevřeněji." Zkuste něco jako: "Myslíme, že by ti mohl pomoct někdo, kdo umí poslouchat a pomáhat s těžkými city. Nejsme z toho zoufalí, nejsme na tebe naštvaní. Chceme, abys se cítil líp. A ten člověk ti může pomoct najít, jak to zvládnout." Nemusíte všechno říct najednou. Stačí začít. Dítě si to vyslechne, promyslí, a možná se o to zeptá znovu za týden. A to je v pořádku.

Nevolte to "lékařka" nebo "doktor"

Mnoho rodičů říká: "Půjdeme na lékařku, co se stará o city." Ale děti už mají zkušenosti s lékaři. Vědí, že lékaři dělají injekce, měří teplotu, kladou otázky, které se nechce odpovídat. A když se dítě setká s psychologem, který mu neřekne, co má dělat, ale jen se ho ptá, jak se cítí - může se cítit zklamáno. Nebo vystrašeně.

Psycholog není lékař. Psycholog je někdo, kdo se s tebou bude bavit. Přinese hračky, knížky, papír, barvičky. Možná se budou hrát, možná budou kreslit. Možná se budou jen sedět a mluvit. Ale nebudou ti dělat něco, co ti bolí. Nebudou ti dávat pilulky. A nebudou ti říkat, že jsi špatný.

Přesně to řekněte. "Nejde o to, aby ti někdo řekl, co máš dělat. Jde o to, aby ti někdo pomohl pochopit, co se ti děje uvnitř a jak si s tím poradit." Pokud je dítě malé, můžete říct: "Je to jako když mluvíš se svým nejlepším kamarádem - jenže ten kamarád je profesionální a umí pomáhat s těžkými věcmi."

Spojte se s psychologem předem

Nikdy nezačínejte s dítětem, aniž byste si s psychologem předem promluvili. To je klíčové. Psycholog ví, jak to dělat. Ví, jaký je účel návštěvy - je to jen hodnocení? Nebo začíná terapie? Je to pro školu? Nebo pro rodinu?

Řekněte psychologovi: "Chci dítěti vysvětlit, co se bude dít. Jak to říct, aby to nevypadalo jako trest?" On nebo ona vám pomůže. Někdy vám dokonce připraví jednoduchý text, který můžete přečíst dítěti. Někdy vám řeknou: "Nechte dítě, aby si přišlo s nějakou hračkou. To mu dá pocit kontroly." Pokud je návštěva jen pro vyšetření, řekněte: "Půjdeme tam, aby nám pomohli pochopit, proč ti někdy připadá všechno těžké. A pak se společně rozhodneme, co dál." Pokud je to začátek terapie, řekněte: "Budeme chodit tam pravidelně, abychom spolu zjistili, jak se cítíš, a jak bychom mohli dělat věci lépe. A nebude to vždycky lehké, ale budeme to dělat spolu."

Neříkejte "nemusíš být silný"

Někteří rodiče říkají: "Nemusíš být silný. Je v pořádku, když potřebuješ pomoc." Ale to může dítě slyšet jako: "Jsi slabý." Místo toho řekněte: "Potřebovat pomoc je jako nosit brýle, když máš špatný zrak. Nikdo neříká, že jsi slabý, když si je dáš. Prostě to pomáhá." Nebo: "Když se někdo naučí jezdit na kole, neříkáme, že je slabý, že neumí chodit. Říkáme, že se naučil něco nového. A teď se naučíš, jak se lépe vypořádat s těžkými city."

Co dělat, když dítě říká "ne"?

Dítě může říct: "Nechci tam jít!" Nebo: "To je blbost!" Nebo: "Nikdy nebudu mluvit s tím člověkem!" To je normální. Nezlobte se. Neříkejte: "Ale já to říkal, že to musíš!" Řekněte: "Chápu, že to zní strašně. Já taky nechci jít na něco, co nechápu. Ale pojďme to zkusit jen jednou. A když ti to nebude vyhovovat, můžeme to zkusit jinak. Nebo vůbec ne." Dítě potřebuje cítit, že má kontrolu. Pokud máte výběr, dejte mu ho. "Chceš jít v pondělí nebo ve středu?" "Chceš, abych šel s tebou do místnosti, nebo chceš, abych tě počkal venku?" "Chceš si vzít svou oblíbenou hračku?"

Co se děje během první návštěvy?

První návštěva je jiná než všechny další. Nejprve se psycholog bude bavit s vámi - rodiči. Bude se ptát: "Co se děje doma? Jak se chová ve škole? Co se změnilo?" To je normální. Neznamená to, že jste špatní rodiče. Znamená to, že chce pochopit celý obraz.

Potom se přivede dítě. Psycholog se s ním nejprve bude bavit o tom, co ho baví. Co má rád? Jaké hry hraje? Kdo je jeho nejlepší kamarád? Jak se cítí v škole? Až se dítě uvolní, začne mluvit o těžkých věcech - ale jen když je připravené.

Nečekáte, že dítě okamžitě začne plakat nebo vyprávět o traumatu. To se nestává. První návštěva je o tom, aby se dítě cítilo v bezpečí. A to trvá čas.

Když dítě chce jít na psychologa samo

Někdy se stane, že dítě řekne: "Myslím, že potřebuju psychologa." To je velký krok. Neříkejte: "To jsi teď řekl, ale zítra to budeš chtít jinak." Řekněte: "Děkuju, že jsi mi to řekl. To je velmi odvážné. Chci ti pomoct. Chceš, abych ti pomohl najít někoho?" Děti od 15 let mohou chodit na psychologa bez vašeho souhlasu. Ale do 15 let potřebujete podepsat souhlas. To je zákon. Ale to neznamená, že dítě nemůže začít. Psycholog může s dítětem mluvit, i když ještě nemáte souhlas - ale jen na jednu návštěvu. Potom potřebuje souhlas.

Nebojte se, že se dítě "vypráví" o věcech, které nechcete slyšet. Psycholog je povinen zachovávat tajemství. Ale pokud se něco týká bezpečnosti dítěte - například násilí, sebevražedné myšlenky - musí o tom informovat rodiče. To je zákon. A psycholog vám to vysvětlí předem.

Nejčastější chyby rodičů

• Neříkají dítěti nic - a pak se diví, že dítě nechce jít. Ale dítě vědělo, že něco je špatně, a teď se cítí zraděné.
• Používají psychologa jako hrozbu - "Pokud to zase uděláš, půjdeme na psychologa!" - to vytváří strach a odpor.
• Říkají "to je jen pro tebe" - dítě si myslí, že je to jeho vina. Místo toho řekněte: "To je pro nás všechny."
• Nejsou připraveni na odpovědi - "Proč?", "Co bude dělat?", "Bude mi to dělat něco?" - připravte si odpovědi. Ne musíte mít dokonalé, ale musíte mít nějaké.

Co dělat, když se dítě po návštěvě cítí hůř?

Někdy se stane, že po první návštěvě dítě pláče, je zlostné nebo se zavře. To není selhání. To je normální. Když se někdo začne dívat dovnitř, kde je všechno zmatené, může to být nepříjemné. Je to jako když vysvětlíte někomu, že má špatný zub - teď už to ví, a teď ho bolí ještě víc.

Řekněte: "Vím, že to teď zní hůř. Ale to znamená, že to začíná fungovat. Nejsme tady, aby to bylo lehké. Jsme tady, aby to bylo lepší. A já jsem tady s tebou." A pak se obrátíte na psychologa. Řekněte: "Dítě se po návštěvě cítí hůř. Co můžeme dělat?" Psycholog to ví. Ví, že to bývá první reakce. A ví, jak s tím pracovat.

Je to v pořádku požádat o pomoc

Nikdy nezapomeňte: potřebovat psychologa není znamení selhání. Je to znamení, že chcete, aby vaše dítě mělo lepší život. A to je největší láska, kterou můžete dítěti ukázat.

Nejde o to, aby dítě bylo "perfektní". Jde o to, aby se cítilo, že je v pořádku, jak je. A že má někoho, kdo ho slyší - a to i když se to nezdá.