Histrionská porucha osobnosti není jen „přehnaná emoce“ nebo „hledání pozornosti“. Je to hluboká, trvalá struktura chování, která vede k neustálému pocitu, že bez teatrálního projevu jsi neviditelný. Lidé s touto poruchou nevymýšlejí krize jen tak - jejich mozek se naučil, že pozornost je jediným způsobem, jak se cítit žít. A když se ta pozornost přestane objevovat, začíná panika.
Co vlastně histrionská porucha osobnosti je?
Podle ICD-10 (kód F60.4) je histrionská porucha osobnosti součástí klastru B - skupiny poruch, kde dominují emocionální výkyvy, dramatické chování a problémy s vztahy. Není to „přehnaná osobnost“. Je to porucha, která se projevuje jako neustálý, téměř nucený potřebu být středem pozornosti. A ne jen jakékoli - pozornosti, která je emocionálně nabitá, dramatická, často i sexuálně provokativní.
Osoba s touto poruchou může plakat na pohřbu známého, když nikdo jiný nepláče. Může si připravit příběh o náhlé nemoci, aby se dostala do centra pozornosti na pracovišti. Může měnit styly, vzhled, hlas, aby někoho zaujala - a pak, jakmile přestane být zajímavá, se obrátí na někoho jiného.
Podle dat z Psychiatrické nemocnice Bohnice se tato porucha vyskytuje u tří žen na jednoho muže. To neznamená, že muži nemají histrionskou poruchu - jen se častěji překrývá s jinými projevy, které nejsou tak snadno rozpoznatelné v naší kultuře.
Typické znaky, které nejsou jen „náladovost“
Když řeknete „je to dramatická“, neříkáte nic. Histrionská porucha má konkrétní, opakující se vzory:
- Emoce jsou povrchní a rychle se mění - smutek za pět minut převede na smích, který je stejně nepravý.
- Chování je jako herecké vystoupení - každý konflikt je „největší tragédie v životě“, každý vztah „osudový“.
- Neustálé hledání pozornosti - přes sociální sítě, přes výstřelky, přes sexuální narážky, přes náhlé nemoci.
- Manipulace skrze cítění vinu - „Kdybys mě opravdu miloval, nezůstal bys tak dlouho venku.“
- Žárlivost jako nástroj - záměrně vytvářejí situace, kdy partner musí reagovat, jinak se cítí opuštěný.
- Neadekvátní afekt - smích na smutné události, pláč při běžné kritice.
Podle studie z Pražské klinické psychologie (2022) až 65 % lidí s touto poruchou má problémy s orgasmem nebo úplnou anorgasmii. Proč? Protože emocionální napětí je pro ně víc než fyzická blízkost. Potřebují, aby se někdo bojoval o ně, ne aby se s nimi spal.
Co to odlišuje od jiných poruch osobnosti?
Často se histrionská porucha plést s jinými. Ale rozdíly jsou klíčové.
Na rozdíl od hraniční poruchy osobnosti nejde o sebepoškozování, sebepoškozování nebo úmyslné sebevražedné chování. Histrion nechce zemřít - chce, aby ho někdo zastavil, zadržel, zaujal.
Na rozdíl od narcistické poruchy nejde o velikost nebo obdiv. Narcis chce být považován za nejlepšího. Histrion chce být pozorován - i když jako blázen. Může se vystavovat, vysmívat, vydávat se za oběť - jen aby se na něj podívali.
Na rozdíl od schizotypální poruchy nejsou zde podivné myšlenky nebo magické přesvědčení. Histrion ví, že je to hra. Jen si neumí představit život bez ní.
Proč to vůbec vzniká?
Nikdo se s histrionskou poruchou nenarodí. Vzniká.
Podle Prof. Jiřího Rabocha z Bohnice má až 40 % pacientů v rodině někoho s podobným chováním. To znamená, že genetika hraje roli - ale ne rozhodující.
Podstatnější je dětství. Doc. Věra Škrabánková z Olomouce říká, že klíčové je nedostatek pozornosti v dětství. Když dítě zjistí, že když se chová normálně, nikdo na něj nereaguje, ale když začne křičet, padat, plakat, všechno se zastaví - naučí se: „Pozornost se získává dramatickým chováním.“
A to se stává jeho jazykem. Celý život.
Ještě důležitější je, že až 30 % lidí s těmito rysy nemá poruchu - jen velmi expresivní osobnost. Rozdíl je v trvalosti a škodlivosti. Když se dramatické chování stává jediným způsobem, jak se cítit žít - je to porucha.
Psychoterapie: Jak se z toho dostat?
Tablety to nevyřeší. Histrionská porucha není o chemii mozku - je o učení se jiného způsobu, jak být.
První krok je vytvořit bezpečný vztah s terapeutem. To je nejtěžší. Histrion vždycky zkouší terapeuta: „Zajímáš se o mě?“ „Myslíš, že jsem zajímavá?“ „Přijdeš zase příští týden?“
Terapeut musí být přítomen - ale ne reagovat na každý výstřel. Musí ukázat: „Jsem tady. Nezabudeš mě. Nechceš mě získat. Jsem tady, protože tě vidím.“
Standardní kognitivně-behaviorální terapie trvá minimálně 18 měsíců, dvakrát týdně. A většina lidí přestane dříve. Podle dat z České lékařské komory až 45 % pacientů ukončí léčbu, protože nevidí okamžité výsledky. Ale histrionská porucha se neřeší za týden.
Pro těžší případy se používá upravená dialektická behaviorální terapie (DBT). V Bohnicích v letech 2019-2021 se ukázalo, že u pacientů, kteří pravidelně chodili, bylo 57 % úspěšných výsledků - tedy výrazné zlepšení v emoční stabilitě a vztazích.
Terapie se zaměřuje na:
- Identifikaci vlastních emocí - ne „co si myslí ostatní“, ale „co cítím já?“
- Učení se tolerovat samotu - bez pozornosti, bez reakce, bez hry.
- Zrušení manipulativních vzorců - jak přestat vytvářet krize, aby se někdo vrátil.
- Vytváření vnitřního základu - „Jsem hodný, i když nikdo neříká, že jsem.“
Co se děje v praxi? Reálné příběhy
Na fóru Anonymní poruchy osobnosti napsala 28letá žena: „Každý den musím vymýšlet nové způsoby, jak zaujmout kolemjdoucí. Jinak se cítím jako neviditelná. Vztahy trvají maximálně šest měsíců, protože partneři nemají trpělivost s mými výkyvy.“
Na portálu Partnerská terapie píše 35letý muž: „Moje manželka každý týden vytváří novou krizi, aby na sebe upozornila. Léčba trvá tři roky, ale zlepšení je minimální.“
Oba příběhy jsou pravdivé. A oba ukazují jednu věc: histrionská porucha ničí nejen život postiženého - ničí i životy lidí kolem.
Co je v Česku jiného?
V Česku je histrionská porucha diagnostikována u tří žen na jednoho muže. Ve Spojených státech je poměr 1:1,5. Proč?
Podle Prof. Rabocha je to kvůli kultuře. V českém prostředí se ženám lépe „připouští“ dramatické chování. Muži, kteří se chovají stejně, často jsou označováni jako „nechápaví“ nebo „slabí“ - a ne jako „porušení osobnosti“.
Trh léčby poruch osobnosti v Česku má roční obrat 120 milionů Kč. Histrionská porucha představuje 18 milionů - ale je tu problém: pouze 47 klinických psychologů v celé republice má certifikaci pro léčbu poruch osobnosti.
Je to jako kdybyste měli zlomeninu a neměli žádného ortopedu. Všichni se snaží léčit - ale jen několik málo umí to správně.
Nové nástroje a budoucnost
Od roku 2022 probíhá na Bohnicích pilotní projekt s aplikací EmoTrack. Pacienti každý den zaznamenávají své emoce, situace, reakce. Aplikace ukázala 32 % snížení potřeby okamžité pozornosti u těch, kteří ji používali pravidelně.
Od roku 2024 se plánuje aktualizace národních doporučení pro léčbu poruch osobnosti. Histrionská porucha bude mít jasný protokol - od prvního kontaktu až po dlouhodobou podporu.
WHO předpovídá 25 % nárůst diagnostikovaných případů do roku 2027. Ne proto, že se lidé „stávají“ porušenými - ale proto, že se učíme lépe rozpoznávat, co je opravdu porucha a co je jen expresivní styl.
Je to možné zvládnout?
Ano. Ale ne všichni.
Podle 10leté studie z Bohnice:
- 65 % pacientů s pravidelnou terapií dosáhne výrazného zlepšení - vztahy trvají, emoce se stabilizují, život se přestane řídit dramatickými výstřely.
- 20 % má mírné zlepšení - některé vzorce zůstávají, ale už nezničí život.
- 15 % má omezený efekt - buď kvůli přerušení terapie, nebo kvůli hlubokým komorbiditám.
Největší překážka není porucha. Je to strach z toho, že když přestanete být „dramatický“, nebudete nikdo.
A to je právě to, co terapie snaží změnit. Ne že byste přestali být živí. Ale že byste se naučili, že jste důležití - i když nikdo nepláče, nekřičí, neříká, že vás má rád.
Je histrionská porucha osobnosti stejná jako hystérie?
Ne. Termín „hystérie“ se používal v 19. a 20. století, ale dnes je považován za zastaralý a nevědecký. Histrionská porucha osobnosti (ICD-10 F60.4) je moderní diagnostická kategorie, která se zaměřuje na trvalé chování, emoce a vztahy - ne na „nervové záchvaty“. Je to strukturální porucha, ne dočasný stav.
Může se histrionská porucha léčit jen léky?
Ne. Léky (např. antidepresiva nebo anxiolytika) mohou pomoci při současných úzkostných nebo deprese, ale neřeší základní problém - potřebu dramatické pozornosti. Léčba vyžaduje psychoterapii, která pomáhá změnit způsob, jakým osoba vnímá sebe a vztahy. Bez terapie se problém opakuje.
Proč lidé s touto poruchou přerušují léčbu?
Protože terapie neřeší okamžitý problém. Když se člověk cítí neviditelný, chce okamžitou reakci - ale terapeut mu říká: „Zkus to pocítit bez reakce.“ To zní jako zrada. Mnozí si myslí, že „terapeut je proti nim“, když neřeší jejich krizi. A tak přestanou chodit. Je to nejčastější příčina selhání léčby.
Může být histrionská porucha dědičná?
Nejsou děděny samotné chování, ale genetická predispozice k emocionální labilitě a nízké toleranci stresu. Pokud máte rodiče s podobnými rysy, pravděpodobnost vývoje poruchy se zvyšuje - ale neznamená to, že se vám to stane. Dětství a prostředí jsou rozhodující.
Jak poznat, že to není jen „výrazná osobnost“?
Klíčový rozdíl je v škodlivosti. Pokud dramatické chování vede k opakovaným selháním vztahů, pracovním konfliktům, nekontrolovatelným emocím nebo pocitu, že bez hry jste „nikdo“, je to porucha. Pokud jste jen výrazný, ale vztahy fungují a nečekáte, že vás někdo musí zachraňovat - jde jen o styl.